Odmítnutí jako dar

Spousta z nás byla vychovaná jako „hodné holky“ a „hodní kluci“. Máme dělat hlavně radost ostatním, vyhovět, usmívat se a určitě proboha neodmítat! Když se babička pekla s buchtou, tak si prostě dám, abych takzvaně neurazila, i když jsem už plná. Nosím jedničky, medaile a dobré zprávy, aby mě chválili. Když mě někdo pochválí, způsobně se usměju a jsem za to vděčná. Koukám na film, který mě nebaví, jenom proto, že si druhý přeje, abych to dělala… Tímhle osobnostním nastavením se člověk dostane do stavu, kdy popírá sama sebe, a ve finále mu to zhoršuje vztahy s ostatními. Je tam vzájemné překračování hranic, obviňování druhých za vlastní pocity, očekávání čtení myšlenek, sebepopírání a hromadící se frustrace nebo žití neautentického života.