Stála jsem na zastávce tramvaje, byla neděle večer a volala mi maminka. Na tom není nic zvláštního, vždycky si v neděli voláme, ale než promluvila, cítila jsem, že se něco stalo. „Víš, dívala jsem se na televizi,“ sotva zadržovala pláč, „a dávali pořad reportérů BBC o nejhledanějším nacistickém válečném zločinci Albertu Heimovi, který dělal na lidech pokusy za živa. Říkali mu doktor SMRT. A víš, co bylo na konci?“ Už plakala. „Seznam asi dvaceti jmen. Mezi nimi jediný Čech.“ Stáhlo se mi hrdlo…
„Víš, kde působil? V Mauthausenu.“ Slyšela jsem její zrychlený dech a začala jsem to chápat. V koncentračním táboře Mauthausen zemřel její tatínek, tedy můj dědeček. Bylo jí tenkrát sedm let a o jeho odchodu se v rodině nikdy nemluvilo. Proto maminka vyhledává podobné pořady. Hledá odpovědi na otázky, na které se chtěla zeptat dávno, ale už není koho.
Připravovala jsem si konejšivý tón, ale maminka na mě chrlila dál. „Bylo tam i jméno mého tatínka. Milan Jakubec.“ Najednou jsem nebyla schopna vydat ani hlásku. I mně se chtělo plakat, ale na tramvajové zastávce se to nějak nehodilo.
V tu chvíli jsem udělala dvě blbý věci (snad mě může omluvit jen to, že s dobrým úmyslem). Snažila jsem se ji a zároveň i sebe přivést na jiné myšlenky, což se mi s jistým úsilím dařilo. Hlasy se nám zase vzpamatovaly, ale cítím, že to bylo špatně.
Blíží se Vánoce, svátek lásky, naděje, ale i neprožitých smutků. Možná i vy se setkáte se slzami někoho blízkého, se kterými si nebudete vědět rady. Nedělejte žádnou blbou věc.
První blbá věc byla, že jsem zabránila naplnění potřeby pláče mé maminky a uvolnění silných emocí, které v sobě potlačila už tenkrát, před 73 lety. Ač je to kruté, potřebovala znát pravdu, aby mohla svoje pocity prožít a rozloučit se. Neporozuměla jsem v té chvíli, že se prostřednictvím slz zbavuje bolesti a touhy po pochopení, co se stalo. Potřebovala dodatečně prožít smutek a zbavit se napětí a stavů duševního otřesu. Chtěla se vydat k nové rovnováze a uzdravit se z hluboké rány a já jsem jí v tom zabránila.
Ta druhá neméně blbá věc byla, že jsem popřela svoje pocity, když se mi chtělo plakat. Pro dědečka, kterého jsem sice nepoznala, ale jeho osud se mě hluboce zasáhl, nad babičkou, která se snažila celou rodinu ušetřit od trápení, nad maminkou holčičkou, která přišla o tatínka.
Potlačila jsem hlubokou potřebu pláče, které jsem si nikdy před tím nebyla vědoma, a uschovala si ji hluboko uvnitř. Uběhly dva týdny, ale cítím, že tam pořád je. Tlačí mě v očích a krade se mi do snů, i když k tomu nemám žádný racionální důvod.
Slzy rozpouštějí smutek
Je mnoho rodin, které přišly o své blízké během války, v koncentračních táborech i při náletech, píšou o své bolesti v knihách, vypráví při besedách a dokážou se usmívat. Pro naši rodinu byla dědečkova smrt záhadou, třináctou komnatou, o které se nemluví. Snad proto tak silný proud emocí?
Můžete namítat, že se mě tato událost netýká, protože jsem nebyla jejím přímým účastníkem. Nevím, kde se ve mně ta bolest bere, ale i já cítím, že v naší rodině potřebujeme otevřít nevyřešené pocity z minulosti, dodatečně rozpustit smutek a plně odevzdat bolesti z ní pramenící. Odsouhlasit všechno, co se stalo. S dědečkovou smrtí žiju celý život, ale potřebuji se naučit přijmout i jeho utrpení. Smířit se s tím, že jeho smutný osud bude patřit do mého života už napořád.
Využívejte celý web.
PředplatnéA tak jsem mamince zavolala já. „Ještě se ti chce plakat, když na tatínka pomyslíš?“ Roztřásl se jí hlas jako na povel. „Tak víš co, rozloučíme se s ním o Vánocích, až budeme celá rodina pohromadě. A dovolíme si plakat.“
A proč vám tenhle smutný příběh vyprávím? Blíží se Vánoce, svátek lásky, naděje, ale i neprožitých smutků. Možná i vy se setkáte se slzami někoho blízkého, se kterými si nebudete vědět rady. Nedělejte žádnou blbou věc. Prosím, nechte ho plakat. Potřebuje to, aby se zbavil vnitřního napětí spojeného se silnou ztrátou, ať vám připadá jakkoli banální.
Poskytněte mu prostředí bezpečí a pochopení. Prokážete mu tím velkou službu. Pomůžete mu, aby se uzdravil a mohl se vydat na svou další cestu bez závaží neprožitých pocitů. Ne nadarmo lidová moudrost praví: klidně plač, uleví se ti.
