Ještě nedávno si vědci mysleli, že patologie znamená zkrátka vystupňování určitých rysů nad únosnou míru. Například sociální fobie a plachost se projevují stejně – fobie je jen po všech stránkách výraznější. Ať už měřili zrychlení srdce při konverzaci, počet stresujících společenských situací nebo zadrhávání v řeči, výsledky mluvily jasně: lidé se sociální fobií jsou na tom nejhůř, plaší lidé jsou někde uprostřed a nejlépe si vedou ti společenští. Dalo by se tedy říci, že sociální fobie je extrémní plachost: pokud vaše plachost překročí únosnou míru, začnete se obávat kontaktu s lidmi v „klinicky významné míře“. Je to ale celá pravda?