Seděla proti mně. Příjemná, hezká, jen maličko nervózní. Sešly jsme se v kavárně v centru Prahy – hledala jsem pro firemního klienta šéfku klientského servisu a místo inzerátu jsem rozhodila sítě po známých. Když mi doporučili Renatu, tušila jsem, že to bude ona.

Měla jsem za sebou už několik pohovorů a pomalu jsem propadala depresi. Zajímavé místo, zajímavé peníze, v regionu, kde je údajně nouze o práci, a přesto byl nadlidský výkon najít někoho, kdo má aspoň nějaké předpoklady dělat svou práci dobře.

Seděla jsem s příliš ambiciózními mladými muži, kteří chtěli peníze, ale neměli co nabídnout. S maminkami na mateřské, které stále ještě potřebovaly podřídit pracovní dobu potřebám dětí a neuměly si představit jak. S čerstvou absolventkou, která opisovala skripta, ale postrádala vlastní názor a odvahu rozhodovat.

A teď tu seděla ona, žena se zajímavým životopisem, se zkušenostmi, nápady, návrhy a až nápadně skromná.

Nezaměstnatelná?

Když mi něco není jasné, zeptám se. Potvrdila, že se skutečně cítí nejistě, protože podobnými pohovory prošla v poslední době několikrát a vždycky se zdvořilým odmítnutím. Důvod? Věk. Čerstvá „padesátka“, které by každý hádal o deset let míň, se trpce usmála.

Aha, tak je to pravda – všechny ty články o nezaměstnatelných padesátnicích, ty diskuse, které jsem odháněla mávnutím ruky jako něco malicherného, směšného a zbytečného. Měla jsem jinou zkušenost.

Jako externista jsem pracovala pro americkou společnost. Najímala se zrovna asistentka generálního ředitele. Asistentka podle amerických parametrů – ne tedy usměvavá kávovarka, ale pravá ruka výkonného manažera. V opravdu silně obsazeném konkurzu na prvních třech pozicích skončily dámy 50+.

Když jsem tehdy před lety zjišťovala konkrétní důvody, odpověď byla jasná: mají zkušenost, čas a opravdu tu práci chtějí vykonávat. Nehroutí se z maličkostí, nepodléhají emocím, jsou vyrovnané, vědí, co je život, jsou spolehlivé, profesionální… a jak dodal jeden z manažerů – moje paní nežárlí a moje asistentka je i pro ni často i rádcem.

Věk jako handicap

Pak se mi ale vybavil seminář, který jsem vedla pro jednu korporátní společnost. Všem zúčastněným bylo do třiceti a seminář je měl připravit na nejnovější program společnosti Diverzita – Otevřenost vůči jinakosti. V podstatě šlo o záměr přijímat do firmy lidi s handicapem, tedy třeba nevidomé nebo postižené anebo přes padesát.

Chtěla jsem vědět, v čem spočívá handicap padesátníků, a dozvěděla jsem se, že nejsou flexibilní, už nemají tolik energie, neznají jazyky, nerozumějí ani základům počítačů

Představila jsem si tuhle mladou partičku stejně starých soutěživců, jak se za pár let budou vzájemně vyhazovat, protože čím starší byli, tím méně jich ve firmě mohlo zůstat, a nahlas jsem přiznala, že jsem padesátku právě oslavila, jazyky umím, počítač používám, většina lidí mě považuje za energickou a stresové situace řeším s přehledem.

Byla jsem pro ně výjimka. Stejně tak jejich rodiče a kamarádi v tomhle věku. Nakonec se ukázalo, že většina padesátníků, které znají, je pro ně v pohodě, ale stejně je označili za výjimku. Výjimku čeho? Obecného názoru?

Mladá, dynamická firma v průšvihu

Absurditu názoru o neužitečných padesátnících potvrdila i jedna z dalších zakázek – externí audit a koučink v kdysi mladé dynamické firmě dnes poněkud unavených pětatřicátníků. Přijímali stále mladší kolegy a zamotávali se do personálních problémů. Všichni měli ostré lokty, soutěžili, svět viděli černobíle a krizi kvůli vzedmutí emocí nezvládali.

Jinak se jim dařilo. Proto si za nemalé peníze najali kouče. Nějak jim ale nedocházelo, že s ním si najímají zkušenost, schopnost pozorovat situaci z nadhledu, oprostit se od emocí, hledat řešení, ego dát na chvíli stranou a soustředit se na společný cíl.

Kdysi tuto roli firmy nemusely obsazovat externím poradcem, nemusely mít program na Diverzitu a nemusely objevovat Ameriku: prostě v nich fungovaly všechny generace a vzájemně se obohacovaly. Dravé riskující mládí, moudré a zkušené stáří, rozhodný a zodpovědný střední věk.

Podívala jsem se zpátky na Renatu a gratulovala jsem si, že ředitel, pro kterého obsazení této funkce hledám, je osvícený muž, který místo data narození sleduje, co kdo doopravdy umí a co jeho firma doopravdy potřebuje; určitě je taky štěstí, že klíčové pozice chce obsazovat sám. Štěstí pro něj, pro Renatu a hlavně pro firmu.