Vědci spočítali, o kolik by byl plynulejší provoz na velkých společenských akcích, pokud by pánové i dámy čekali ve stejné frontě na toaletu a společně by se odbývalo i konání potřeby.

Fronta na něco je výrazem silného převisu poptávky nad nabídkou. Za socialismu jsme si zvykli – neboť spousta věcí denní potřeby nebyla na trhu – stoupnout si do jakékoliv fronty a dodatečně se ptát, na co se stojí. Fronty na toaletní papír v osmdesátých letech byly dle vyjádření lidu důsledkem toho, že plánovači plánovali papír „na hlavu“, nikoliv ale na tu část těla, na niž byl určen.

Stály se fronty na maso, na pomeranče, na banány, na zájezdy do ciziny s Čedokem či jinými cestovkami, přes noc na některé knihy, které vycházely jednou týdně, a na všechno možné. Stalinův pomník na Letné, dokud stál, byl překřtěn na frontu na maso.

Nejdelší frontu, kterou mi bylo dopřáno vystát, jsem vytrpěl na střídačku spolu se synkem na škodovku Favorit na podzim 1989. Před Bílou labutí jsme se shromáždili už v pondělí a dostali pořadová čísla. Do čtvrtka jsme se jednou denně hlásili u jakéhosi dědka, který to měl v agendě. Ve čtvrtek už byla nutná fyzická přítomnost nonstop až do sobotního rána, kdy jsme dostali poukázky na auta.

Měli jsme pořadové číslo 84 a velké štěstí, protože se na nás ještě dostalo. U devadesátky zásoba aut skončila a majitelé vyšších čísel smutně odkráčeli domů.

Prvních deset bojovníků ve frontě byli profesionálové, kteří to za vás vystáli za peníze (říkalo se, že to dělají za desetikorunu na hodinu) a byli na to patřičně vybaveni: od teplých bot, ohřívaných lahví a přístřešků se židličkami až po malé, tehdy za bony vyšmelené televizory. Jen na záchod museli chodit s námi do vedlejší restaurace, která zůstala milosrdně otevřena. Na záchodech fronty nebyly.

Rovnost močení

Dnes jsou. Na dámských. Stížnosti na tuto skutečnost se ozývají po celém civilizovaném světě (v necivilizovaném se to neřeší). Tak můžeme narazit na žalozpěv vygradovaný až k Freudově myšlence (jinak nikdy neprokázané), že ženy závidí mužům penis. Autorka, která se na představení Harry Pottera se svou dcerou stačila jen taktak vyčurat, zlobně i závistivě konstatuje, že její manžel „požehnaný penisem“ si mezitím pohodově pochutnával na zmrzlině.

Ta dáma nevidí řešení ve zmnožení dámských toalet, ale volá po společných záchodech a prohlašuje, že bude raději chodit na jeden záchod s muži než stát dlouhé fronty. A závěrem své filipiky se ptá: „Vy to snad shledáváte pohoršujícím? Máte snad nějaké jiné řešení?“

Fronty na zboží se vyřešily tím, že náhle bylo zboží dost.

Britská sloupkařka deníku Metro si stěžuje: „Pokud zamíříte do restaurace, do kongresové haly nebo kamkoliv jinam, kde se sešlo víc než deset lidí v jednom prostoru, připravte se na to, že na toaletu budete čekat pět minut, zatímco muž, který vás doprovází, do těch svých dveří vejde a obratem vyjde, aniž by přerušil konverzaci.“

Na pomoc přichází věda. Jak může transgenderové přátelství pomoci v boji s nepřátelskou kulturou dámských toalet, hlásá upoutávka na citovanou práci dvou vědců‑teoretiků, odborníků na řešení front z University z Ghentu (kde zůstávají sedět, nepůjdou do Cách), jsou však parciálně utajeni a jen z videa umístěného na Youtube se dovídáme, že jeden se jmenuje Kurt a druhý Wouter. Ať jsem se ale pídil sebevíc, tohle je vše, co jsem našel. Na stránce SciDaily dokonce ani nejsou uvedeni. Ale jejich práce ano, takže chutě vpřed!

Přestože plocha toalet je rozdělena poctivě 1 : 1, je počet možností na dámských ve vztahu k pánským 10 : 12, což je dáno počtem míst k sezení a k stání. Přitom průměrná čekací doba je 6 : 0,5 – ano, u dam je dvanáctinásobná.

Je to dáno jak menším počtem míst pro ženy, tak skutečností, že otevírání dveří od kabinky, očištění sedátka a svlékání trvá ženám mnohem déle než mužům rozepnutí kalhot. A pak je tu skutečnost, že muži se na toaletách nezdržují ani o vteřinu déle, než je nezbytně nutné, nedodělávají si make up ani se jinak nezušlechťují, zatímco ženy ano.

Autoři jsou odborníci, a tak nezbývá než jim věřit – ačkoliv mně se to jen prostým odhadem nezdá – že uspořádání 13 : 8 by přineslo ženám čekání 1,5 minuty, zatímco mužům přibližně 2,5 minuty. Po několika dalších ne úplně výhodných návrzích na rozdělení místa a jeho poměrného obsazení končí odborníci na fronty s doporučením unisex‑toalety, kterou považují za svatý grál.

• Bude‑li společných 20 kabinek, dočkají se muži i ženy po dvou minutách a pár sekundách možnosti vyprázdnění močového měchýře (eventuálně také střeva).
  
• Vytvoříme‑li toaletu o 14 kabinkách a osmi mušlích, muži se dočkají úlevy po necelé minutě a ženy po minutě a půl a nastane ráj na zemi.
  

Osobně tomu nevěřím, a proto otázku nabízím do diskuse. Fronty na zboží se vyřešily tím, že náhle bylo zboží dost. Dneska už stávám od svítání jen v jednu určenou sobotu před Dejvickým divadlem. Myslím, že analogickým řešením by byl dostatečný počet míst na dámských WC.

Nedovedu si představit vrchol pozemského štěstí při níže vyobrazeném uspořádání unisexuální toalety (dost věrně obkresleno z videa) a svým duševním zrakem vidím u mušlí dlouhé hodiny postávat sociální fobiky a prostatiky, zatímco kolem se budou míhat dámy ve večerních toaletách a marně bušit na dveře, kde se (také marně) pokoušejí nešťastníci řešit svou obstipaci. Ale nenechte se ovlivňovat!

Joshua Greene napsal: „Všichni máme stejné typy automatického nastavení, tytéž morální emoce, které zahrnují empatii, hněv, odpor, pocit viny, stud a nepohodu při setkání s jistými formami násilí… Ale přesný spouštěč (trigger) našich morálních emocí se mezi skupinami sakramentsky liší.“

Upřímně přiznávám, že nepatřím do skupiny, která by shora uvedené řešení podpořila. Ale jsou lidé, kterým by se to zdálo účelné a průjezdné. Nechť je zde prostor pro všechny názory.