Pohov pro duši

Je víkend. Další v pořadí, který měl vypadat jinak, ale zase mi něco překazilo plány. Tentokrát počasí. Když budu upřímná, kromě lítosti přišla i úleva – nemusela jsem být s lidmi. Být občas prostě sám je pro nás psychology zkrátka žádoucí stejně jako pro jiné smrtelníky. Někdy toužím po úniku ze světa kvůli troše klidu. Jindy jde o volání světa ve mně, kterému chybí pozornost. Těžko se mi to přiznává, ale přísloví o kovářově kobyle, která chodí bosa, platí i na mě.

Snažím se, aby to tak nebylo. Mám jasné představy, od dokonalé životosprávy přes denní sebereflexi po pravidelnou psychohygienu. A to je kámen úrazu. Přesně tahle snaha hodně toho dělat je v protikladu se skutečnou potřebou: mít klid.

Všímám si toho u sebe, u svých klientů i v okolí. Ze zdravého životního stylu se stala disciplína. V hlavě si i do volných dní nosím seznam, co chci, měla bych, bylo by užitečné a tak dále. Pro oddech si plánuju samé prospěšné věci, takže co by na tom mohlo být zlého?

Jakmile se ale podívám pozorněji, vidím, jak se skrze různé aktivity snažím ignorovat nebo přehlušit únavu, na kterou má moje tělo i duše po pracovním týdnu samozřejmě právo. Úklid, sportování, pečení, nákupy… všechno pod nálepkou duševní hygieny. Často jsem po takovém „odpočinkovém“ dni vyšťavená ještě víc.

Odpočinek si nemůžeme poručit

Dnes to ale bylo jiné. Neměla jsem žádné plány, takže jsem musela improvizovat. Naštěstí jsem opravdu chtěla odpočívat a tentokrát bez rafinovaného perfekcionismu. Řekla jsem si, že na to půjdu pomalu. Sama moje únava mi sdělovala, že se mi toho moc dělat nechce, takže se otevřel vhodný časoprostor. Mohla jsem cokoli.

Otevřela jsem si knížku… a začetla se do úvah o chorobné uspěchanosti dnešní doby. John Mark Comer nasvítil moji slepou skvrnu. (Česky jeho kniha vyšla pod názvem Žít beze spěchu, slovensky jako Neúprosné nie zhonu.) Mnoho trefných myšlenek ťalo do živého. Nemohla jsem než souhlasit s tvrzením, že uspěchanost je formou násilí páchaného na duši.

Nakonec jsem zvolila pasivní oddech, protože duše potřebovala dohnat tělo. Pro někoho, jako jsem já, úplná olympijská disciplína: dát si čas, nic nedělat, nekontrolovat.

Mohlo by vás zajímat

Nemilovaní

Břemeno citového zanedbání prostupuje celým životem dnes už dospělých dětí.

Přečíst článek

Ubrat plyn z vysokých otáček na minimum může způsobit šok. Proto bych, pokud to máte jako já, radši doporučila šetrnější postup. Aklimatizace je zásadním (mezi)krokem, abychom si dokázali opravdu dát pohov. Skrze příkazy můžeme narazit na odpor. Každé Pozor, měl/a bys…! je jen další dávkou stresu a ten požírá energii, se kterou jsme už tak v mínusu. 

Většinou dobře víme, co bychom měli. Narážíme spíš na to, že nás nikdo neučil, jak mírnit svoje nároky, představy a požadavky… a dokázat občas jen tak být bez tlaku na výkon. Chci vás pozvat k tomu, abychom každý dali prostor svobodnému „pohov“ dřív, než nás nechtěně zastaví něco jiného. Nemusíme jet na doraz ani „na sílu“ odpočívat v jednom tahu na týdenní dovolené u moře.

Vlastně je to jako se vztahy. Ty, které jsou pro nás nejvíc vzácné, obvykle nestojí na efektivitě. Náš vztah k sobě by měl být také takový. Bylo by moudré nedělat si ze zpomalení další ideál, kterého chceme dosáhnout hned. V nepatrných změnách je větší síla. Potřebujeme začít tam, kde právě jsme. Možná to bude znamenat malé zdřímnutí místo další dávky kofeinu nebo malé protažení tehdy, kdy bychom dřív sahali po telefonu.

Vše začíná jedním malým zastavením

Pro mě osobně byl zážitek, že jsem si rozhodnutí „učit se zpomalovat“ nedala na pomyslný seznam úkolů, ale rovnou se do toho pustila, změnou paradigmatu. Mám teď zkušenost, která se do mě zapisuje víc než slova a představy, co je vhodné a dobré. Je moje vlastní, ne jen vyčtená v knize.

Duše hlásí spokojenost. Ne takovou tu chvilkovou, jakou znám po dobré kávě nebo dezertu, ale hlubší. Spojenou s vděčností, že jsem vyslyšela vnitřní volání po oddechu. Přesně o to jde. Zpřítomnit se, zpomalit a být s klidným nadechnutím dané chvíle a vydechnutím všeho, co mě znepokojuje.

Možnost dát si pohov nemusíme odkládat „na potom“. Malý oddech si můžeme dopřát tady a teď právě tam, kde jsme. Stačí na chvíli přesunout pozornost k sobě a svému tělu. V tom se zcela přirozeně, bez naší vědomé kontroly střídá rytmus nádechu a výdechu. Zkuste si ho jednoduše všímat. Přidat můžete vnímání židle, na které sedíte, nebo povrchu, kde stojí vaše nohy. Můžete se porozhlédnout po okolí, vnímat, co vidíte, zachytit zvuky a vůně. Vědomě se nadechnout do bránice a o něco prodloužit výdech, klidně i několikrát.

Právě jste si dopřáli několikavteřinový pohov, za který vám vaše duše bude určitě vděčná. Jestli vás tahle zkušenost přesvědčila, že to mělo smysl, neváhejte po ní sáhnout i v jiné části dne nebo uspěchaného týdne. Držím vám palce.