Chci žít, ale nejde to. Poslední dobou se tenhle odporný pocit zvětšuje. Cítím se prázdný. Častokrát ani nechci vstát z postele. Je mi strašně mizerně. Nemůžu spát a mám ošklivé noční můry. Bojím se vyjít z domu. Tvářím se v pohodě, ale nejsem, cítím se uvnitř příšerně. Chce se mi strašně plakat, ale nejde to. Nejde, ale pak to nekontrolovatelně praskne a nemůžu přestat brečet. Jsem jako bez duše, občas to chci i všechno skončit, ale na to chci být až moc naživu. Nedokázal bych to, protože bych tím ublížil druhým a každý život má cenu… ale nevím, jestli takhle dokážu žít. Chci žít naplno, ale jako by mě něco drželo, a to něco působí bolest hlavy, břicha a ty příšerné pocity úzkosti.
Jaromír, 18 let
Názor odborníka
Milý Jaromíre,
děkuju za důvěru a děkuju za upřímnost. A protože i já chci být poctivý a upřímný, hlásím Vám hned první větou: tohle není „stav mysli“, to je nemoc a chce to doktora. Hned. Kdybyste mi stejně plasticky a stejně přesvědčivě popsal zánět apendixu, pošlu Vás za chirurgem, kdyby to byly příznaky cukrovky, tak diabetologem a Vy potřebujete psychiatra. To není ostuda, to není životní selhání, to není slabost!
Když se podíváte do jakékoliv učebnice, v kapitole o depresi se najdete beze zbytku. Začíná to děsným stavem už ráno; to je demoralizující, utahaní býváme až k večeru a tady s tím startujem. K depresi je přilepena úzkost jak siamské dvojče a neopouští nás ani ve spánku. Nejde to překonat, i kdybychom se snažili sebevíc. Týrají nás nejrůznější bolesti a bojíme se zítřka.
Neváhejte, seberte se a vyhledejte pomoc. K psychiatrovi je přístup bez doporučení, pokud není žádný po ruce, telefonujte na krizové centrum v nejbližším větším městě a dejte si poradit, kam zamířit. Zatím na to jdete dobře, pokračujte racionálně dál. Není to snadná cesta, je však schůdná a vede k cíli.
