Dobrý den,
mně i manželovi je 30 let a máme pětiletou dceru. Do nedávné doby šťastné manželství teď však začíná ohrožovat manželovo intenzivní hraní pokeru, na který dříve chodil jednou týdně na pár hodin, teď už se však frekvence zvýšila na třikrát až čtyřikrát týdně.
Samotné hraní pokeru by mi možná tak nevadilo, i když mě trápí, že se manžel vrací pozdě v noci, druhý den samozřejmě brzo vstává do práce, je unavený a posléze celý den protivný… Horší je však to, že jej podezřívám, že více prohrává než vyhrává. Finance máme oddělené, takže mu do peněz nevidím, nicméně se mi jeden z jeho známých mezi řečí zmínil, že mu manžel dluží několik tisíc. A to může být samozřejmě jen jeden z mnoha.
Přiznám se, že se na to manžela svým způsobem bojím zeptat, respektive bojím se odpovědi, kterou nechci slyšet… Jenže na druhou stranu si říkám, že to časem klidně může přerůst v něco horšího, dluhy, lichvu, exekuci a podobně. Bojím se také o dceru, aby nezůstala bez tatínka, už tak si ho moc neužije, když často přijde z práce a jde na poker, aniž by se dceři aspoň trochu věnoval.
Jak mám tuto situaci s manželem řešit? Nechci mu dávat ultimáta, ale děsím se toho, kam až to hraní pokeru může zajít… Děkuji.
Hanka
Názor odborníka
Dobrý den, Hanko,
jako mnoho jiných závislostních aktivit, tak i patologické hraní pokeru začíná nenápadně. Poker je navíc často vnímán a deklarován jako dovednostní hra, nikoli jako něco, co by mělo negativně zasáhnout do života hráče.
Zprvu skutečně může jít o příležitostnou zábavu, která nepřináší problémy. Mnozí dokonce své počínání prezentují jako určitý způsob výdělku a skutečně to tak nějakou dobu může i vypadat. Většina hráčů si problematičnost svého počínání postupně uvědomuje, ale touha po hře, která vzniká na základě kombinace střídání dobré zkušenosti (výhry) se špatnou zkušeností (prohrou) vytvářejí naléhavý prožitek výzvy, kterému nedokáží odolat. Časem, kdy se hráč věnuje se stále větší naléhavostí své vášni a tím ubírá čas, pozornost a mnohdy i peníze rodině, se také ti, kterých se to bolestně týká, začnou ozývat.
Blízký člověk, který je emočně na gamblera vázaný, dlouho tápe, situaci z důvodů vlastní obrany buď bagatelizuje, popírá, nebo se ji snaží zvládat vlastními silami. Zažívá pocity viny, většinou za důvodná podezření, a to mu brání v tom, aby o problému otevřeně hovořil. Odkládání řešení situace a ústupky v oprávněných nárocích na plnění povinností jsou reakcí na strach z konfliktu.
Na základě toho, co Hanko píšete, je důležité tento problém otevřít. Vašemu protějšku nechcete ublížit, chcete naopak ochránit dceru a uchovat rodinu jako celek. Mluvte, ptejte se, připravte si otázky. Trvejte na odpovědích. Načerpejte informace o hazardním hraní. Domluvte s manželem postup, např. společné monitorování, kolik času věnuje hraní a kolik rodině a po nějaké době výsledek vyhodnoťte. Udělejte si přehled o financích. Nedávejte ultimáta, promyslete si vše, co od manžela očekáváte. Domluvte se na tom, na co je ochoten přistoupit a co vy dokážete tolerovat. A pak buďte důsledná.
Odborný pohled říká, že zvyšuje‑li se četnost hraní, navyšuje‑li se investice peněz a vznikají dluhy, opouští‑li dotyčný zájmy, porušuje pravidla a zanedbává povinnosti jedná se již o patologii a pak je na místě uvažovat minimálně o odborné konzultaci nebo o léčbě.
Hodně zdaru v řešení vaší situace přeje
Zdeňka Košatecká
