Dobrý den,
dnešní tátův záchvat vzteku byl pro mě poslední kapkou, a proto jsem se rozhodla požádat o radu.
Můj taťka je typický případ cholerika. Vytočí ho i malichernost a pak dostane nekontrolovatelný záchvat vzteku, při kterém nešetří sprostými slovy a nadávkami. Pro zchlazení žáhy si vždycky najde oběť útoku (nejčastěji mamku), kterou uráží, shazuje a sprostě jí nadává.
Už když jsem byla malá, pamatuju si na jeho náhlé záchvaty vzteku, rychlé zklidnění a následné omluvy za jeho chování, které už ani neberu vážně. To jsem ale vždycky byla zticha a radši odešla do pokoje. Teď už jsem dospělá a tohle chování si nenechávám líbit. Někdy jdu raději pryč, nechci se rozčilovat a přilévat olej do ohně, někdy si z toho dělám i srandu, ale někdy se opravdu neudržím a začnu na něj křičet také.
Občas je to tak vyhrocené, že mu řeknu něco, co bych mu nikdy říct nechtěla (a jakožto rodiči ani neměla), a pak jsem ze svého chování zklamaná, protože mám pocit, že začínám být jako on, což rozhodně nechci. Navíc jsem dost citlivý člověk a z těchto situací je mi občas vyloženě fyzicky špatně. Buší mi srdce, špatně se mi dýchá a končí to pláčem, jenom abych ze sebe ty emoce dostala.
Takhle to jde skoro 21 let. Ráda bych mu s jeho afekty pomohla, ale už opravdu nevím jak. Snažím se ho uklidnit, ale mám dost práce sama se sebou. A jestli nelze pomoci jemu, tak bych ráda věděla, jak si mohu pomoci já sama a co mám dělat, abych tyhle situace zvládla lépe. Moc děkuji za odpověď!
Denisa
Názor odborníka
Dobrý den, Deniso,
oceňuji důvěru a odvahu, s níž se obracíte na tuto internetovou poradnu. Vadí vám tátovy výbuchy vzteku, jejichž terčem je většinou máma, a ptáte se, zda s tím jako dcera můžete něco dělat. Jak se již ve vašem dopisu i objevilo, na prvním místě je třeba se postarat o sebe, o to, abyste dokázala být klidná a vydržet ve vztazích, co je nutné, a umět rozlišovat, co nutné je a co není. Napadá mě, máte nějaké osvědčené metody vyrovnání se, které se v průběhu let osvědčily?
Přemýšlím, když sedím nad vaším dotazem ohledě možností pomoci tátovi, že na jedné straně druhé nemůžeme změnit, říká se, že mladý člověk chce měnit svět, ve středním věku alespoň své nejbližší okolí a až ve stáří pochopí, že nikoho druhého nikdy nezmění, jediné, koho může změnit, je on sám – a tehdy se změní celý svět… Na druhou stranu můžeme druhým lidem významně vyjít vstříc našim porozuměním. Předpokládám, že po tolika letech jsou tátovy výbuchy vzteku oněmi pomyslnými posledními kapkami. Možná má nějaké potíže, doma, v práci, možná měl jiné cíle, možná tohle to celé nikdy ani nechtěl, a teď mu nezbývá, než se všemu přizpůsobit. Ráda bych se zeptala, jak asi rozumí tátovým výbuchům vzteku vaše máma? Jak ho vnímají jiní citově významní lidé ve vašem okolí? Má váš táta možnost se realizovat, dělá co chce a co ho baví? Můžete ho v tom nějak podpořit?
Náš život se mnohdy vlastně skládá z vyrovnaného vztahu pomyslných emocionálních vzájemných „pohlazení“ ve formě pohledů, ocenění, laskavých slov, ale také z „pohlavků“ ve formě nevšímání si, verbální a neverbální agrese apod. Můžete sama, s mámou, s dalšími blízkými lidmi, zkusit „hledat“, zda „pohlazení“ (něco mu připravit, všimnout si jeho rozpoložení, umožnit mu jeho sen) eliminují výbuchy i u vašeho táty? Je možné třeba v rámci vašich možností zkusit postupně odstranit možná ohniska jeho výbuchů, byť se mohou zvnějšku jevit jako malicherná? Je to někdy lepší? Kdy je to horší? Je možné najít nějaké souvislosti a rozdíly v tátově naštváních?
Přeji mnoho radosti jak ve vašem hlavním zaměření, v realizaci vašeho vlastního života, tak v tom, že třeba budete mít čas a chuť eticky hledat, co by tátovi mohlo pomoci, když se třeba po něčem příjemném nenaštval jako minule nebo když si dokážete všimnout, že něco udělal, co by před pár dny nebylo.
Pěkné babí léto a nezapomínejte, že k pomoci tátovi je třeba sama na tom být psychicky dobře,
Stanislava Ševčíková
