Už několik desítek let mám okruh úžasných přátel, s kterými trávím volný čas, kteří mi hodně pomohli v těžkých chvílích a bez kterých bych si nemohla představit život. Zjistila jsem, že jeden z těch mých skvělých kamarádů dlouhodobě pije.
Pil tajně v práci (byl podnikatel), kde se i vyspal, takže odpoledne už na něm nebylo nic znát. Nikdo mi nevěřil, ani jeho žena, která je také moje dobrá přítelkyně. A to i když mi přiznala, že jí vůbec nepřispívá na domácnost a ona všechno táhne sama. Měl sice málo zakázek, ale skvělou ženu, přátelé, děti. Když už to všichni pochopili, nikdo s ním nechtěl otevřeně promluvit, tak to zbylo na mě.
Řekla jsem mu, že ho máme rádi a nechceme, aby zemřel. Že mu pomůžeme, jak to půjde. I jeho žena a už dospělé děti. Chtěl po mně, ať mu zopakuji, že nám na něm záleží, a po nějaké době se rozhodl jít do krátkodobé odvykací léčby. Nějakou dobu po návratu nepil a vypadal dobře. Pak začal znovu tajně pít, i když nám tvrdil, že ne. Ale všichni jsme to poznali. Jeho žena mu tak strašně pomáhala, a teď nalézala schované láhve po bytě. Do léčení odmítal jít, že mu to připomíná vojnu, na kterou měl hrozné vzpomínky. Ale sám to nezvládal.
Před Vánoci dostal epileptický záchvat, má špatná játra. Chvíli nepil, ale pije dál. Stále tajně. Co máme dělat? My a jeho žena. Máme se tvářit, že nic nevidíme, a čekat, až umře? Máme se od něho odstřihnout? Má ho žena vyhodit, ať padne na dno? Má strach, že se zabije, ale i ona je už vyčerpaná. Mám strach i o ni. Ona zase o děti, že si to budou vyčítat, kdyby se něco stalo.
Fialka1970
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji za Váš příběh a dotaz. Je velice hezké číst, jak vám záleží na vašich přátelích a jak důležitou roli jste sehrála při jednom z pokusů vašeho kamaráda přestat pít. Poukazuje to na zásadní důležitost vztahů (a to nejen rodinných) při zotavení. To, že tento pokus nakonec nevyšel, není rozhodně nutné považovat za selhání, je spíš pravidlem než výjimkou, že se člověku podaří přestat pít až po několika nezdařených pokusech. Pouze je škoda, že si váš kamarád odnáší špatnou vzpomínku na léčbu. Srovnání s vojnou není zrovna nejlepší vizitka našeho zdravotnictví, ale pro mě to bohužel není ani žádným překvapením.
Zaujalo mě to tajné pití. Dá se to vysvětlit různě, ale jedna možnost je, že se za pití stydí, že to považuje za svoje selhání, což může být spojeno s jinými pocity viny, studu a selhání v jeho životě. Jednou cestou, jak tyto pocity, které stojí „za“ pitím, začít odkrývat, by byla možnost ambulantní terapie – individuální či rodinné, resp. párové. To, že by mohl o svých pocitech mluvit s někým jiným, případně i před členy rodiny, by mohlo vést např. k posílení pocitu vlastní hodnoty, a tím pádem možná k větší kontrole nad svým pitím. Zřejmě by to ale nebylo nijak rychlé řešení, co se týče pití samotného. Bylo by důležité, jestli by byl schopen nastavit si nějaká pravidla pro svoje pití, v zájmu zachování zdraví svého i své rodiny.
Pokud by se zdála nevyhnutelná pobytová léčba, je důležité říct, že se různá zařízení často liší. A ne všude to musí vypadat „jako na vojně“. Je také čím dál víc neziskových organizací, které provozují pobytové služby zaměřené na lidi závislé na alkoholu – např. terapeutické komunity nebo chráněné bydlení. A to jsou velice respektující a humánní místa. Bylo by fajn zkonzultovat případný nástup do léčby s někým, kdo v tom má přehled.
Manželce vašeho kamaráda bych doporučil vyhledat terapeutickou pomoc pro sebe. Lidé, kteří žijí s člověkem, co má problém se závislostí, na tom někdy mohou být psychicky ještě hůř než daný člověk. Také pro ně může být celá situace spojena s pocity selhání, studu a viny. Potřebují o tom s někým mluvit a potřebují také od celé situace získat odstup. Samozřejmě o tom může mluvit s vámi, ale vy jste do toho také hodně emočně zaangažovaná, proto by možná byl fajn nějaký profesionál.
Držím palce a přeji vše dobré,
Pavel Nepustil
