Dobrý den,
mám jisté potíže, které si uvědomuji a do určité míry bych je chtěl řešit. Navštívil jsem psychiatra a domluvili jsme se na hospitalizaci. Teď mám ovšem pochybnosti, zda je nutná a tak bych se chtěl dotázat na váš názor. Trpím vícero potížemi. Již netuším, kdy jsem je poprvé pocítil a uvědomil si je.
Nejstarší zřejmě bude moje obtíž s komunikací. Nikdy jsem nepatřil mezi společenské jedince. Mám pouze několik přátel, které si cením a většinou necítím žádnou touhu sbližovat se s novými lidmi. Přítomnost svých přátel nevyhledávám, spíše tak činí jen oni. Nedovedu vytvářet nové sociální vztahy. Přemýšlel jsem tedy o podstatě přátelství a uvědomil jsem si, že jej chápu jako pouhou výměnu informací a služeb. Necítím, že by mi někdo něco mohl nabídnout a naopak. Nemám si s nikým, co říci, i když třeba chci. V tu chvíli se cítím zcela prázdný.
Dále pak častěji pociťuji pocit sevření, úzkosti, bolesti, špatné nálady. Někdy mi není důvod příchodu tohoto problému zřejmý. Dobrou náladu jsem neměl již dlouho. Cítím se velmi unaven. Hravě prospím většinu dne, aniž bych pak byl odpočatý. Nelíbí se mi okolní svět, který příliš nechápu. Život se mi zdá nesmyslný, snad pro jeho pomíjivost.
Je to deprese? Když takovéto city odejdou a nastane jistý pocit klidu, jsem zcela chladný. Nemám žádné emoce a cítím jen prázdnotu, proto jsem za tento problém trochu rád. Je pro mne inspirativní. Když přijde, vnímám citlivě – snad i citlivěji, než běžný člověk.
Děkuji za pomoc.
Anonym
Názor odborníka
Vážený pane,
máte nepochybně dobrého psychiatra a chcete‑li radu, zde je: akceptujte jeho nabídku hospitalizace a podívejte se na ni jako na optimální řešení své situace. Bylo by zcela neprofesionální, kdybych na základě vašeho krátkého popisu stanovoval diagnózu, ale mohu vám bez pochybností říci, že zde líčíte naprosto přesně několik závažných depresivních příznaků.
Pro depresi je totiž více, než smutná nálada, typická anhedonie, tedy neschopnost se radovat, těšit se na něco, vnímat pozitivní emoce.
Dalším běžně sdíleným omylem je, že léčba není nutná, neboť deprese časem odezní. Jak vyplývá z toho, co jste napsal, váš nepříznivý stav trvá již dlouho a nic neodeznívá. Deprese tedy není „depka“, o které si zítra s někým vesele a s odstupem povyprávím. Je to rozvrat řídících systémů, u vás konkrétně prezentovaný různými tělesnými obtížemi a popsanou poruchou spánku, která je jak z učebnice.
Podíváte‑li se na známou Dürerovu rytinu Melancholie, uvidíte vpravo nahoře magický čtverec. Umělec v něm postihl monotónnost depresivního prožívání: ať sčítáte řady, sloupce, nebo čísla vnitřního čtverce, vždy dostanete jen jeden výsledek – součet 34. To všechno nacházím ve vašem dotazu.
Psychiatři (a před nimi staletí empirie) vědí, že jaro je pro depresi kritickou roční dobou. Všechno začíná, roste, kvete, raduje se, ale depresivní nemocný to nemůže sdílet, je mu to cizí, cítí se ještě ztracenější, opuštěnější a nešťastnější.
V práci jsem někdy urputnej. Naučil jsem se ctít heslo: nejsou bezvýchodné situace, jsou jen špatná řešení. Cítíte‑li se v situaci, která je téměř bezvýchodná, udělejte tedy správný krok, abyste se z ní dostal ven a mohl být šťastný.
Pobyt v léčebně zpočátku nedá vašemu životu víc, než určitý rytmus spánku a bdění, přísunu energie. To je ale základ. Uvidíte lidi, kteří na tom byli třeba i hůř, než jste vy dnes a kteří se z toho vyhrabávají. Při pobytu se dají lépe a přesněji titrovat léky, aby působily co nejpříznivěji. Rehabilitační tělocvik a relaxace oživí vaše tělo, které je celé obolavělé. A mezitím zaberou antidepresiva. Pobyt v léčebně už dnes není stigmatem, třeba právě tam potkáte skutečně spřízněnou duši.
Kdybych radil svým nejbližším v takové situaci, poradil bych jim stejně. Jinak jim do životů nemluvím. Ani vám bych nemluvil – ale v těchto případech nejde o banální životní problémy, jde o nemoc. Tam radit nejen mohu, ale i musím. Nebojte se udělat ten krok a dejte vědět, jak postupujete dál.
Radkin Honzák
