Dobrý den,
už nevím, jak z toho ven, a proto píšu. S kamarádkami i rodiči jsem se to snažila vyřešit, ale plácám se v tom.
S přítelem jsme spolu byli 5 let od mých 17, stále jsme se rozcházeli, on si užíval s kamarády. V mých dvaceti jsme spolu začali bydlet. Dva roky bylo všechno hrozně fajn, užívali jsme si to a nebyl problém, ale poslední rok jsem si připadala jako v pasti. Hrozný stereotyp, pomalu jsme spolu přestali mluvit a přítel trávil stále více času s kamarády. Jedno ráno to vygradovalo k tomu, že mi oznámil, že bychom spolu už neměli být, že si chce užívat života. Sbalila jsem si věci, odstěhovala se, našla si podnájem, ale on se po 3 měsících ozval.
Teď spolu zase trávíme čas, spíme spolu, přespáváme u sebe. Minulý týden se přestal ozývat a řešíme vše po zprávách. Dnes mi napsal, že mě již nemiluje. Já to tam také necítím, ale oba se sebe nechceme vzdát, máme se rádi, jsme na sebe zvyklí.
Vím, že s ním šťastná nebudu, že se zase za chvíli upne ke kamarádům a bude to vše znova, ale nevím jak z toho ven.
Poraďte.
michaela
Názor odborníka
Dobrý den, Michaelo,
váš dopis ve mně budí silný dojem, že jste vlastně rozhodnutá od přítele odejít a nebýt s ním. Zároveň ale, jako by tomu něco bránilo, něco, co nazýváte „zvyk“, „máme se rádi“, „nechceme se sebe vzdát“.
Přemýšlím v první řadě, co se za těmi slovy skrývá. Co je to, co vás dva s přítelem k sobě táhne? V jakých chvílích se nejspíš sejdete? Kdo ta setkání iniciuje? (A jsou i chvíle, kdy si řeknete „ne, teď ho nechci vidět“?) K čemu ta setkání přispívají? Jaké jsou chvíle, kdy spolu zrovna nejste? Chybí vám přítel? A co přesně vám chybí? Zkuste se nad těmi otázkami zamyslet, třeba získáte vodítka, která vám ukážou, na co se ve svém životě zaměřit, co doplnit, abyste mohla být spokojeně sama.
Vlastně by mě moc zajímalo, jaké byly ty tři měsíce po vašem rozchodu. Co jste dělala, jak jste se cítila, jak jste prostor po příteli vyplnila? Kdyby se vám tehdy neozval, vy byste ho kontaktovala, nebo jste byla bez něj vlastně spokojená? Říkám si, jestli by se v těch třech měsících nedala hledat inspirace pro to, jak být bez přítele. Posilovat tu část sebe, která chce (a umí) být sama – jaká vlastně tahle Michaela je? Kdy má navrch, kdy se schovává? Co jí prospívá?
Z vašeho dotazu, Michaelo, mi nevyplývá, k čemu by moje rada vlastně měla vést. Můžu se jen dohadovat, že chcete poradit, jak vztah s (bývalým) přítelem úplně ukončit. Pokud to tak je, bylo by asi nejlepší domluvit se s ním na přerušení kontaktů. Třeba jen dočasném, ale dostatečně dlouhém (rok nebo i víc) a stoprocentním. Nepsat si, nevolat si, nescházet se. Bude to asi těžké, pomoci by mohla třeba dobrá kamarádka, které budete moci napsat nebo zavolat vždycky, když byste měla chuť ozvat se příteli; taky pomůže, když budete posilovat tu část sebe, která chce a umí být sama; učit se naplňovat ty potřeby, které teď sytí přítel, nějak jinak; a když si budete připomínat důvody, proč jste se vlastně rozešli a proč byste spolu nejspíš nebyli šťastní. Věřím, že ta potřeba být s přítelem, ten zvyk, jak píšete, bude postupně slábnout a časem budete spokojená buď sama, nebo otevřená pro vztah s někým dalším.
Ale možná, že spíš chcete poradit, jak se v tom celém vyznat, jak přijít na to, co dělat dál. V tom případě si zkuste odpovědět na otázky uvedené výše… Zkuste třeba chvíli být bez přítele, opravdu bez kontaktů, a sledovat, co to udělá… A pokud byste došla k závěru, že s ním být chcete (a on by došel k podobnému), zkuste na vašem vztahu pracovat, inspirovat se těma dvěma lety, kdy bylo všechno fajn, předcházet vzniku stereotypu.
Nápady, jak na to, najdete určitě i v článcích tady na Psychologii.cz, můžete také poprosit o pomoc psychologa.
Držím palce!
