Z prvního manželství má můj muž dvě děti, já také.
Kluci už jsou odrostlí a už na začátku vztahu jsme se s manželem domluvili, že spolu žádné děti mít nebudeme. Jsme spolu čtyři roky, z toho rok svoji. Mně táhne na čtyřicet, muži na pětačtyřicet… A najednou jsem po dítěti zatoužila.
Zatím to v sobě tajím, bojím se vyjít se svým přáním na světlo. Čekám, zda mě to přejde, ale touha mít ještě jedno dítě se současným partnerem je silná. Na jednu stranu chápu manžela, který už si chce život hlavně užívat, dlouho dřel, aby se dobře zajistil, chce klid a ve mně parťáka pro společné chvíle a cestování.
Já hledala zajištěného muže a chtěla se soustředit už hlavně na práci a dospívající děti, sama už jsem ráda za klid s většími dětmi.
Začínám se ptát, jestli jednou nebudeme litovat, že nemáme společné dítě. Pak zase, že už bychom měli ocenit klid a pohodu. Mele se to ve mně a vůbec netuším, jak s tím naložit.
Děkuji za radu a čtenáře prosím o zkušenosti.
Janka
Názor odborníka
Milá Janko,
první otázka, která mě napadá, zní, proč se bojíte se svým přáním, se svou touhou vyjít na světlo? Máte pocit, že je vaše přání neoprávněné? Máte dojem, že když jste se s manželem před čtyřmi roky na něčem domluvili, že to musí platit a nejde s tím nic dělat? Máte obavu z toho, jak váš muž zareaguje? Z mého pohledu je zcela normální, že žena začne i v pozdějším věku toužit po dítěti, navíc, když to přichází v době pokročilejší medicíny a v době, kdy se zvedá věkový průměr, ve kterém lidé přivádí na svět své děti. Na druhou stranu je na místě otázka zdravotních komplikací, změny již delší dobu zavedeného životního stylu, otázka pohodlí a menšího množství energie. Z vašeho dotazu mám však dojem, že si tato pro a proti uvědomujete, a proto bych se jimi už nezabývala.
Zkusme spíše otevřít téma osobního konsenzu a komunikace s manželem. Ve fungujících a zdravých vztazích se lidé na tom, kdy je nejlepší čas mít děti, domluví, snaží se najít konsenzus. Nejprve je ale důležité najít shodu sám v sobě. Janko, zkuste si nejprve sama ujasnit, co opravdu chcete a proč to chcete, zkuste si ujasnit priority. Ptejte se sama sebe, jak moc by příchod děťátka změnil váš současný život, co byste získala a naopak, zda byste mohla i něco ztratit. Většinou, když naše myšlenky převedeme třeba na papír, pomůže nám to je lépe roztřídit.
V ideálním případě si myšlenky utřídíme a pevně se rozhodneme, co vlastně chceme, a s tímto pevným rozhodnutím jdeme za partnerem a čekáme, co on na to. Někdy to však dopadá tak, že ať se ptáme sebe, jak se ptáme, odpovědi nenacházíme a stále se v tom ztrácíme. Věc zcela normální. Také v tomto případě bychom měli jít za partnerem, protože právě on by nám měl pomoci tuto složitou situaci rozklíčovat a hlavně také na něm bude velmi záležet, jak to vše dopadne. Partner může mít na věc úplně jiný pohled a tím pádem může otevřít nová témata, která by nás ani nenapadla.
Janko, myslím si, že byste poté, co si v sobě zkusíte ujasnit, zda děťátko opravdu chcete, měla jít za svým mužem a svěřit se mu se svou touhou. Samozřejmě nepíšete o tom, jak je či není váš partner nakloněn diskusím na důležitá témata, ale vzhledem k tomu, že píšete, že ve vás chce mít parťáka, předpokládám, že by zavedení hovoru na téma dítě nemusel být problém, ale je to samozřejmě jen má dedukce. Do chvíle, než se partnerovi svěříte, nikdy nezjistíte, co si on o tom myslí. Je možné, že po dítěti touží také, je možné, že to odmítne, protože chce mít, jak sama píšete, svůj vlastní klid a je také možné, že, sic ho to nenapadlo, začne o dítěti uvažovat také a společně pak budete hledat odpověď na otázku, zda se k tomuto kroku odhodlat či nikoli.
Pokud byste s manželem přece jen shodu nenašli a vy se tím trápila, zvažte, zda by nebylo dobré navštívit odborníka, možná je samozřejmě také párová terapie.
Janko, já vám moc držím palce, ať vše dopadne podle vašich představ.
Dominika
