Asi jsem ztratil schopnost soustředit se na čtení. Sem tam otevřu knížku, ale po pár minutách nevnímám, co čtu. Ze setrvačnosti knihy stále kupuju, rád čtu recenze, ale nejsem už schopen si je přečíst. Celkem dobře vím, kdy k tomu došlo. Na střední škole (druhá polovina 80. let) jsem četl jeden dva romány za měsíc. Pak přišla vysoká škola, kde jsem četl z povinnosti jen učivo. Pak první zaměstnání, na knížky samozřejmě čas nebyl, každodenní práce s počítačem. Ke knížkám jsem se už vlastně nikdy nevrátil, místo toho několikrát týdně s manželkou koukáme na dobré filmy na DVD, čteme časopisy. Oba jsme přitom vyrostli na literatuře. Dá se říci, že filmy nám nahrazují to, co nám dávaly knížky a že není třeba se tím trápit, nebo je na místě něco s tím udělat?
Milan
Názor odborníka
Váš dotaz mi evokoval vzpomínku, o kterou se teď chci s vámi podělit, neboť ačkoli je starobylá, tak je případná. Když se v 60. letech minulého století po bezpohlavní pavlovské éře začala sexuologie znovu ucházet o místo na slunci, sháněli jsme pro jednoho kolegu jakoukoli ruskou publikaci, která by se této specializace alespoň okrajově týkala, neboť odborná ruština byla součástí zkoušky. Nakonec jsme získali sborník z první sexuologické konference v Leningradě (v SSSR už se to také opatrně smělo). Obsahoval několik skutečně kuriózních příspěvků a ten, který jste mi připomněl, nesl název ОБ ИМПОТЕНЦИИ ИЗ НЕТРЕНИРОВАНОСТИ (ob impotěncii iz nětrenirovanosti), v němž autoři dokazovali, že když je někdo nětrenírovanyj půl roku, že se lépe rozcvičí, než ten, který je nětrenírovanyj deset let.
Váš mozek ráčil zlenošit a zpohodlnět a bohudíky ve vašem věku ještě ne zdegenerovat. Instantní filmový příběh proto polyká daleko raději, než aby složitě rozžvýkával delší věty a – nedej Bůh – složitá souvětí. Jste v podobné situaci, jako když se po letech zahálky musíte vrátit k druhému jazyku nebo k řešení problémů, jež jste kdysi hravě zvládal, ale dlouhou dobu je nechával ležet ladem.
Druhým kazisvětem a škůdcem obce čtenářské je počítač, a to je širší a obecnější problém. Nemusíte se namáhat, abyste dal správně dohromady delší kloudnou větu, protože když ji zprasíte, stačí kus začernit, vyhodit, přehodit, dopsat, a to vše bez velké námahy, která by se zjevila, kdyby šlo o text psaný na Remingtonce nebo v ruce. Znám to z vlastní zkušenosti překladatele; když jsem byl donucen pracovat metodou tužka – papír, polovic textu jsem musel proškrtat a pracně předělávat. Většina lidí už neumí ani pořádně mluvit. Stačí si poslechnout debatu v televizi (a to nemluvím o politicích, kteří snad mají jazykové křupanství v popisu práce).
Na četbu můžete rezignovat s tím, že čím déle bude váš mozek bez čtení, tím obtížněji se bude k tomuto návyku vracet. Byla by to škoda, protože trénink vám pomáhá uchovávat mozkové buňky (dokonce vytvářet nové) a vy už vstupujete do období, kdy jejich úhyn nabývá na rychlosti. Na začátek tréninkového plánu bych vám doporučil třeba Aloise Jiráska: „Nikde v městech Pražských, ani v jejich nejodlehlejších uličkách, nebylo vidět známých postav, bradatých židů ve vysokém klobouce, vybíhajícím na vrchu ve žlutý nebo oranžový roh, v plášti znamenaném soukenným kolem červené nebo žluté barvy, nikde také židovky, znatelné juž vyvýšením sčesaných vlasů čouhajících ven přes čelo zpod rouchy hlavu kryjící.“ Po něm takového Šabacha slupnete jako malinu.
Pomohl vám článek?
