Před 2,5 lety se mi narodila holčička po předlouhém porodu, který byl zakončen pro nepostupování a mou vyčerpanost císařským řezem. Na porod (přirozený) jsem se těšila od puberty a možnost císařského řezu jsem si absolutně nepřipouštěla. Po dvou letech mi na gynekologii řekli, že mám špatně zhojenou jizvu a budoucí porod bude patrně opět císařským řezem, a to navíc plánovaným.
A já to nedokážu přijmout. Jednak stále doufám, že to může být jinak, a doufat asi nepřestanu, zázraky se dějí. Ale i kdyby. Jak se smířit s tím, že nedokážu porodit dítě, a přijmout to? Vždyť nebýt medicíny už bych tu asi nebyla. Tak copak mám nárok žít? Co jsem to za ženu, že ani tak normální věc jako porodit nezvládnu? A kolikrát ani donosit dítě (mám za sebou dva potraty).
Jak mám dojít k pokoře, kterou mi mnozí – možná právem, zčásti s nepochopením – předhazují, a k vděčnosti za to, že mám díky lékařům zdravé dítě? Ve svém životě jsem si věřila v jediné věci, ve své ženskosti, ale copak jsem pravá žena, když nedokážu to nejzásadnější, pro co jsem stvořena?
Bohužel na tyto mé kacířské úvahy nepomáhají racionální argumenty, nepomáhá nic a já už nevím kudy kam. Jak se s touto situací srovnat? A zároveň se už stydím to někde říct, protože se setkávám jen s nepochopením a pohrdáním, že jsem nevděčná (asi jsem) – většinou od žen rodících přirozeně a bez problémů.
Seraphine, 32 let
Názor odborníka
Milá Seraphine,
z vašeho dotazu na mě doléhá velká bezradnost a beznaděj. Zní to, jako byste již nedoufala, že vám může někdo nebo něco pomoci. Zároveň jste o své situaci napsala sem do poradny, což mi říká, že někde hluboko uvnitř doufáte, že pomoc existuje.
Chvíli jsem přemýšlela, zda najdu nějaké zázračné rady či slova ve snaze být vám co nejvíce užitečná. Postupně mi došlo, že nic takového k dispozici nemám – mou dovedností je klienty podobnými situacemi provázet, být jim oporou a jít s nimi do hlubšího porozumění věci. Pokusím se ve své odpovědi doprovázet i vás a nabídnout vám své myšlenky, i když nejspíš zázrak nezpůsobí.
Zpracovat a uzavřít, co bylo
Nejprve ve vaší situaci rozliším dvě věci, které by mohlo pomoci vnímat odděleně. První krok je vrátit se k již proběhlému porodu, který se velmi lišil od vašich přání a představ. V naší společnosti je důležité si uvědomit, že přirozený porod není často výsledkem toho, zda je žena ženou, ale zda má co nejvhodnější podmínky přirozeně a bezpečně přivést dítě na svět.
Porod je výsledek mnoha vlivů jak vnitřních, tak vnějších. Přestože jsou porodnice velmi vyspělými zdravotnickými zařízeními, neposkytují ženám příliš přirozené podmínky rodit. Mnoho porodů končí operací i vinou toho, že je pro ženy obtížné se v nemocnici uvolnit, otevřít a naladit na vlastní tělo.
Je velmi důležité, abyste si svůj zážitek s narozením prvního dítěte nedávala za vinu a pokusila se ho chápat v celém kontextu toho místa či vaší situace. Císařský řez či náročný medicínský porod může skutečně ženy traumatizovat a je důležité najít někoho, s kým se k zážitku mohou vrátit, pochopit ho a přijmout do svého příběhu.
Pochopení minulé situace může pomoci uvolnit se v současnosti a nevytvářet si nadměrný strach z budoucího porodu. Takový prostor se nabízí nejen v terapii, ale i v péči duly či soukromé porodní asistentky, které dobře rozumí porodní fyziologii i psychologii rodících žen.
V čem pro vás spočívá ženství?
Druhá část je, jak se vnímat jako žena, „když nedokážu porodit dítě?“ Zkusme na chvíli takovou úvahu rozšířit. Co nám přináší ženský pocit? Co je to ženské v nás? Stojí to na schopnosti rodit? S porodem je to složité právě v duchu toho, o čem píši výše. Porod není jen v našich rukou, potřebujeme podpořit.
Domnívám se, že ženy jsou plnohodnotné i tehdy, nemohou‑li dítě mít či přirozeně porodit. Je pro vás ještě jiná oblast, která definuje vaši ženskost? Když ponecháme přítomno, že v oblasti porodů je vaše ženskost zraněná, zkuste si představit, jak jinak se ukazuje ve vašem životě.
Možná je vaše ženství přítomné i v tom velkém utrpení, které při myšlence na nepřirozený medicínský porod zažíváte. To nejspíš pláče žena ve vás. Vaše touha po dětech je jistě také hlasem ženy. Mohla bych pokračovat, kdybych znala blíže váš život.
Přemýšlejte sama, kde či s kým si jako žena připadáte. Zaměřujte na ta místa pozornost a rozvíjejte je. Někdy přes bolest necítíme radost a uspokojení tam, kde to funguje. Stojí ale za to to po krůčkách zkoušet a všímat si oblastí, které jsou v pořádku.
Porozumění může přijít z nečekané strany
Také píšete, že se setkáváte s nepochopením, pohrdáním žen, které rodily přirozeně. Setkala jste se někdy s pochopením, že máte právo být zklamaná a smutná? Možná je ve vašem životě někdo, kdo na vás reaguje jinak. Třeba znáte někoho s podobnou zkušeností, kdo vás umí podpořit či pochopit.
Někdy je velmi důležité se zbytečně nevyčerpávat hledáním pochopení u někoho, kdo nám ho neumí či nechce poskytnout. Občas nás může překvapit, že někdo, od koho to nečekáme, má pro nás slova útěchy i přesto, že nic podobného nezažil. V jádru celé věci ale je, že dokud neodpustíme sami sobě, vidíme nepřijetí všude okolo.
Nabízím k vyzkoušení takovou jednoduchou techniku. Pokaždé, když vás přepadnou těžké myšlenky, sebelítost či sebekritika, zkuste si představit někoho, kdo to s vámi myslí opravdu dobře, je vlídný, pečující a ví, že vždy děláte to nejlepší, co umíte. Co by řekl? Jak by odpovídal tomu bolestnému hlasu? Jak by on dával najevo pochopení? Zkuste sama nacházet slova pochopení pro svou bolest.
Na závěr bych vám ráda řekla, že na to, co prožíváte, máte plné právo, nikdo nemůže hodnotit, zda máte být více vděčná či pokorná. Někdy skutečně potřebujeme být smutní, naštvaní, frustrovaní či lítostiví. Dejte všem vašim pocitům průchod a dopřejte si čas na hledání naděje, vděčnosti či čehokoli jiného, co chcete pěstovat.
Život se často neubírá cestami, kterými jsme si přáli jít. Je to více či méně těžké. Někdy pomáhá jen to, že na té cestě nejsme sami. Zkuste se rozhlédnout, doufám, že někoho zahlédnete.
Držím palce,
Petra
