Dobrý den.
Jsem hodně vyčerpaná, jak o všem přemýšlím a ubíjím se katastrofickými scénáři. Mám obrovské pocity úzkosti, záměrně nechci říkat deprese. Ani si netroufám to tak nazvat.
Tyto stavy se mi vracejí a přicházejí v nejnevhodnější okamžiky. Většinou tehdy, kdy se cítím osamělá a mám to i tehdy, když navážu partnerský vztah s mužem. Zpočátku tohoto vztahu to jde dobře, většinou jsem v pohodě, potom si uvědomuji, že mi na něm začíná záležet a znejistím. Začnu pochybovat, jestli jsem pro něj dobrá, jestli to zvládnu s ním trvale sdílet společnou domácnost, jestli to, co mi říká, myslí vážně atd.
Začnu se chovat nejistě, mám v sobě vnitřní neklid, neumím se pořádně na nic soustředit. A pomaloučku se mi vytrácí radost z prožívání okamžiku, radost ze života. Jen myslím na to, že mě stejně opustí, protože – kdo by stál o nervově nevyrovnanou ženskou, že. A ono se tak stávalo. A tohle mi tak pošramotilo sebedůvěru, že kdesi v podvědomí mám pořád rozsvícenou kontrolku, že takhle dopadnou všechny moje vztahy.
Jsem hodně citový člověk a dětství mě poznamenalo asi na celý život, bylo bez citových projevů. Rodiče měli problémy sami se sebou a mě tak moc chyběly jejich slova lásky, jak jsem to viděla u svých vrstevníků.
Podvědomě a bytostně po tom toužím celý život a hledám to u svých partnerů. V současné době mám vytvořen vztah s mužem, který má vše, co k životu potřebuju. Přitahuje mě, je schopný a ochotný mi projevovat lásku.
Chci s tím stavem úzkosti umět zacházet, poraďte prosím.
Partnerka
Názor odborníka
Dobrý den,
a díky za váš dotaz. Chci ocenit vaši snahu věc řešit a nebýt s tím sama. Z dopisu je naprosto zjevné, že pocity, které v současné době prožíváte, vám nepříjemně zasahují do života.
Zároveň mě ovšem napadá, že jisté pochybnosti, zda jsem pro partnera dost dobrá a jestli to zvládnu, jsou zcela přirozené. Pokud nám na partnerovi záleží, je zcela běžné, že chceme působit co nejlépe a nechceme toho člověka ztratit. Ovšem všeho moc škodí a chápu, že ve vašem případě pochybnosti zasahují více, než chcete, a vztah ohrožují.
V každém případě je fér hned v úvodu zmínit, že vám tu nemohu nabídnout jednoznačnou radu na to, jak zvládnout popsanou úzkost. Je to složitější a podle všeho dlouhodobě trvající problém, který vyžaduje více změn. To, co nabízím, jsou otázky, které vám mohou pomoci začít o problému přemýšlet možná trošku jinak než doposud.
Pochopila jsem, že popsaný scénář prožíváte opakovaně. Co mě ovšem zajímá je, zda to někdy bylo jinak? Zda jste někdy prožila vztah, aniž by přišly pocity úzkosti, nejistoty a neklidu? Jaké to bylo? Co bylo tehdy jinak? Píšete také, že na začátku vztahu to jde dobře. Díky čemu se to daří?
Píšete o tom, že někde v hlavě máte pořád rozsvícenou kontrolku, že takhle dopadnou všechny vaše vztahy. Je celkem běžným jevem, že když jsme o něčem přesvědčeni, ono se to velmi pravděpodobně stane. Tedy pokud jste přesvědčena o tom, že nikdo nestojí o nevyrovnanou ženskou, pravděpodobně to bude pravda.
Jinými slovy jsme to my sami, kdo má velký vliv na to, co se nám děje. Já jsem zase přesvědčena o tom, že je možné tento neužitečný předpoklad nahradit jiným, pro vás výhodnějším. O jakou ženskou podle vás chlapi stojí? A kdy jste taková vy sama? Co vám v životě dodává sebedůvěru? Kdy se cítíte dobře a vyrovnaně?
Zmiňujete, že vám chyběla slova lásky od rodičů a že stávající partner je schopný a ochotný lásku projevovat. Jaké to pro vás je? Jak se cítíte, když vám lásku projevuje? Zajímá mne také, kdy a jak vy sama projevujete partnerovi lásku? Jak na to reaguje?
Domnívám se, že výraznější změna ve vašem prožívání nenastane jen na základě jedné rady. Je třeba se sebou pracovat kontinuálně a třeba za podpory nějakého odborníka. Vhodným prostorem pro takovou změnu by jistě mohla být psychoterapie.
Se srdečným pozdravem,
Kateřina Vrtělová
