Často mám problém přijmout kritiku nebo žert na mou osobu. Dokážu se velice rychle urazit a na okolí to působí zle. Bývám potom nějaký čas nazlobený a chvíli mi trvá, než to pochopím. Tento problém mám hlavně u svých kamarádů a blízkých – nedokážu pochopit nebo přijmout vtípek, vezmu vše hned velmi citlivě na sebe, i když to nebylo myšleno vážně.
Mám teď čerstvý vztah a zvykáme si jeden na druhého. Párkrát už se stalo, že jsme měli intenzivní výměnu názorů kvůli tomu, že se příliš urážím a beru si všechno moc osobně. Jak na tom začít pracovat, abych dokázal přijímat kritiku nebo žerty na moji osobu bez toho, abych se naštval?
Johny, 43 let
Názor odborníka
Dobrý den, Johny,
děkuji za váš dotaz. Určitě nejste sám, koho někdy trápí poznámky okolí. Nicméně je skvělé, že na sobě chcete pracovat! Myslím, že naučit se přijímat kritiku (ve smyslu hodnocení) a umět ji využít pro svůj osobní rozvoj je velmi důležitou schopností. Hodí se nám totiž jak v pracovním prostředí, tak na domácím poli.
Někdy se stává, že když se o nás někdo vyjadřuje, cítíme se jako malé děti zahnané do kouta – bezbranní, ponížení a mohou se objevit i pocity studu, sebelítosti a vzteku. Můžeme to vnímat až jako útok na naši lidskou důstojnost. Některé žertíky mohou být zkrátka zraňující: jako by poznámka druhého doslova odštípla kousek našeho křehkého já.
Nastavené zrcadlo a osobní hranice
Vztahy s druhými nám neustále poskytují jakési zrcadlo, ve kterém můžeme zpětně vidět své chování, reakce a podobně. Podle mého názoru souvisí toto téma i s vlastními hranicemi, které je potřeba znát a respektovat. Jsou totiž provázané s naší vnitřní zranitelností, kterou máme každý jinak citlivou; co je pro jednoho vtipné, může druhého ranit.
Zároveň mi přijde důležitý i faktor osoby, která zpětnou vazbu poskytuje. Je to úplně cizí člověk, který mě nezná a jehož názor mě ani nezajímá? Nebo se jedná o blízkého, kterému na mně záleží a kterého si vážím?
Někdy nás nejvíc bolí slyšet názor právě od nejbližších, protože je nechceme zklamat. Stejně tak věřím, že to s vámi vaši blízcí myslí dobře a nesnaží se vám záměrně ublížit (pokud ano, potom to nejsou skuteční přátelé a tam doporučuji zvážit, zda je ve svém životě vůbec chcete mít).
Nevyžádaná zpětná vazba versus konstruktivní kritika
Když je kritika dobře míněna a je podána vhodnou formou (třeba jako doporučení), může nám přinést podstatné informace pro naše další směřování. Je tedy potřeba rozlišit, kdy a od koho si konstruktivní zpětnou vazbu vzít k srdci, a kdy je lepší ji druhým uchem ihned vypustit ven.
Napadá mě také, že možná děláte příliš rychlé závěry – emoce jsou v tu chvíli silnější než racionální složka, tedy rozum. Později, s jistým odstupem se vám nejspíš daří získat náhled na situaci a uvědomíte si, že vlastně o nic moc nešlo nebo že to druhý vůbec nemyslel tak zle, jak jste si to prvně vyložil.
Bylo by také zajímavé se podívat na to, kde tento mechanismus vztahovačnosti a urážení se konkrétně u vás vznikl. Pamatujete si, kdy se vám taková situace stala poprvé? Většina reakcí, které mohou přetrvávat až do dospělosti, se utváří již během dětství a záleží na mnoha faktorech – například na tom, jakým způsobem s námi komunikují naši rodiče, jakým stylem výchovy se nám věnují a tak dále.
Na závěr mi ještě přijde důležité zmínit, že pokud jde o opravdu blízkého člověka (kamaráda, rodinného příslušníka, partnera), řekněte mu o svých pocitech a myšlenkách, které ve vás jeho poznámka vzbudila. Dáte mu tak šanci na to nějak zareagovat a třeba i více vysvětlit, co tím myslel. Navíc bude příště vědět, jaké téma je pro vás citlivější, a může se mu vyhnout.
Držím vám moc palce, abyste se mohl s lidmi okolo sebe cítit příjemně.
Pavlína Doležalová
