Mám přítele s poruchou příjmu potravy a ráda bych věděla, jak se k němu chovat, abych situaci nezhoršovala. Známe se už dlouhou dobu, ale bližší vztah máme asi půl roku. Moc mě těší, že díky tomu má po letech skutečnou radost ze života (což komentují i jeho přátelé), ale pořád ve mně hlodá pochybnost, co bude dál. Rodinu neřeším, jsem 50+ s dospělými dětmi, přítel je o něco mladší a děti nemá, spíš takový běžný život do budoucna.
Přítel má dost zásadní požadavky na jídlo, přitom o něm kategoricky odmítá mluvit a současně se dost nevybíravě vyjadřuje na adresu „jedlíků“ – nejen obézních, ale celkově lidí, kteří se o jídlo nějak více zajímají. Například jedí častěji než jednou za den z nutnosti. Tito jedlíci jsou hodni opovržení, doslova „zvířata“. Někdy se tomu zasměju, někdy polemizuju, jindy mě to naštve… Nevím, jaká reakce je ta správná, abych mu to ještě nezhoršovala.
Pochopitelně mám o něj starost, má už roky dost výraznou podváhu i zdravotní potíže z toho plynoucí, a když se nají, snaží se ty kalorie hned zase spálit, čímž svému tělu dává dost zabrat. Možná se ještě hodí uvést, že dle mého názoru je HSP, přecitlivělý na pachy, světlo, hmatové vjemy. Jako programátor pracující z domu nemusí řešit společenské konvence a vlastně ani netuší, jak žijí ostatní, například nemá vůbec představu, kdy a jak lidé opravdu jedí.
Nejde mi o nějakou změnu, to vím, že je jen na něm, a celkem si nemyslím, že by vůbec mohl dělat víc, než už teď dělá, jen bych mu v tom ráda aspoň nebránila nějakým nevhodným chováním, když už nemůžu pomoci.
Viktorie, 51 let
Názor odborníka
Vážená paní Viktorie,
váš přítel má velké štěstí, že potkal ženu tak tolerantní a chápavou, jako jste vy, alespoň jak to vyplývá ze znění dopisu. Oceňuji, že nad vztahem přemýšlíte a záleží vám na tom, aby byl harmonický. Zároveň je celá situace složitá tím, že přítel trpí jednou z nejtěžších a nejhůře ovlivnitelných psychických poruch: chronickou poruchou příjmu potravy spojenou s podváhou a zdravotními problémy.
Věřím, že vaše sblížení mu přineslo oživení a radost ze života a že i jeho přátelům záleží na tom, abyste spolu byli dál, a jsou za vás rádi. Současně mě napadá, co sblížení přináší – kromě starostí o jeho pohodu – vám, a doufám, že jste ve vztahu spokojená. Ptáte se, jak příteli jeho potíže nezhoršovat nevhodným chováním.
Jak partnera ve zkratce popisujete, zdá se, že je poměrně kategorický v soudech a má dost požadavků a nároků sám na sebe i na ostatní. Popisujete, že je vysoce citlivý a trpí anorexií. Z příkladu jeho výroků a chování se domnívám, že chování, které by mohlo někomu připadat jako obyčejné, už může vnímat jako „nevhodné“. Na vás je pak kladen nárok přizpůsobit se a vytvořit mu přijímající a podporující vztahové klima, klidné a čisté prostředí.
To pro běžnou ženu s odrostlými dětmi, která má zkušenost s vedením domácnosti, nemusí představovat problém. Nicméně v případě budoucího společného bydlení, vaření a jídla se rozdíly dají očekávat, ostatně jako v každém vztahu, a pravděpodobně bude v tomto případě potřeba dát si delší čas na sbližování a vzájemné domlouvání, co jak dělat ke vzájemné spokojenosti.
Za „vhodné“ chování ve vztahu s mužem, kterého popisujete, bych tedy považovala zejména chování, které vám umožní držet si dobře svoje hranice a vnímat to, co je dobré nejen pro něj, ale také pro vás, byť s ohledem na něj.
Jinými slovy: držte si takovou blízkost a takový rytmus vztahu, který vám umožní být v kontaktu se svými potřebami tak, aby vám vztah přinášel to hezké, klid a radost co nejdéle. Čerpejte podporu a oživení také ze všech možných dalších dostupných zdrojů.
S pozdravem
Alena Večeřová Procházková
