Dobrý den,
mám problém s motivací. Ráda se motivuji sama, ale příjde mi, že jakýkoliv nezdar, který mě na cestě za cílem potká, zatluče mou snahu hlouběji. Začínám mít hned podezření, zda‑li to vážně chci a zda‑li je o co stát. Abych to popsala konkrétněji – dělám rok na asistentské pozici, kdy podporuji celé oddělení, ředitelku oddělení a další manažery. Vždy se ve všem snažím vyhovět a nedělá mi to problém, pracuji celkem rychle a bez zadávání práce si s moji rutinní prací připadám bezcenná. Poslední dobou se velmi snažím a přidávám si do vínku víc a víc práce – produkční záležitosti. Bohužel mi nebylo vyhověno, když jsem řekla, že bych o tuto pozici měla zájem a nahradila tak odcházející kolegyni na mateřskou, která mě velmi podporovala a chválila mě. Ale asi ani ne na správném místě.
Pozici dostala kolegyně, která má prý více zkušeností, avšak když nastoupila před půl rokem do naší firmy, bylo to pouze brigádně na post asistenta, který se stará o klienty. Plus tu mám kolegyni, která si neustále ztěžuje, že toho má hodně (má podporovat určitou část manažerů v našem oddělení) a kolegové pak automaticky chodí za mnou, když u ní po týdnu neuspějí. Dnes jsem si byla sednout se šéfovou. V mém růstu to nijak nepomohlo – to, že bych dělala asistenta produkční dávno vím, ale kariérně je to pro mě mrtvej bod. Jak se mám vnitřně více motivovat? Baví mě dělat pro ostatní, jen bych chtěla, aby mi to k něčemu také bylo.
Tereza
Názor odborníka
Dobrý den, Terezo,
děkuji za váš dotaz. Považuji jej za velmi užitečný, týká se mnoha lidí a svou odvahou vyslovit jej nahlas jim můžete pomoci. Není to tak dávno, kdy jsem podobnou otázku pokládala také sama sobě. Tehdy jsem dostala jednu důležitou radu, která mi usnadnila život, a proto se jí řídím dodnes.
Stejně jako vy, i já jsem v zaměstnaneckém poměru, to znamená, že mám svého šéfa. Můj šéf má ohledně mě naprosto konkrétní očekávání a mým úkolem je, abych je naplnila k jeho spokojenosti. I on má totiž svého nadřízeného a potřebuje, aby s ním byl spokojen, jinak by se šéfem nikdy nestal.
Uvědomuji si, že ke spokojenosti nadřízeného mého šéfa přispívám svým podílem práce i já. Třeba tím, že všechno funguje samo, anebo tím, že pomlčím o tom, co můj šéf vědět nepotřebuje a informuji jej včas o špatných zprávách, které by vědět měl.
Abych mohla splnit očekávání všech svých nadřízených směrem nahoru, musím VĚDĚT, CO ode mě potřebují. Vědět neznamená domnívat se, každý vedoucí má jinou představu a pokud nemám jasné instrukce nebo jasně vyjádřená očekávání, je na mně a mém rozhodnutí, zda si je zjistím. Můžu se rovnou zeptat, a nebo se informuji u zkušenějších kolegů, ale v mém případě to nefungovalo.
Rada, kterou jsem tenkrát dostala, zní: „Zkus si představit sama sebe v kůži svého nadřízeného a pohlédnout na svou práci jeho očima. Jaký podíl ze své práce věnuješ jeho očekávání? Která tvoje práce může být v jeho očích zbytečná? A co z tvé práce si přivlastňují nebo vydávají za svou tví kolegové? Podle toho si seřaď své priority.“
Ve svém dotazu píšete o svém problému s motivací. Chápu, že je velmi těžké se motivovat navzdory špatné prognóze v karierním růstu, ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Věřte, že vyjádřená spokojenost vaší nadřízené dokáže vaši vnitřní motivaci neuvěřitelně podpořit a nemusí jít jen o pochvalu, ale třeba i jen o úsměv na chodbě či spiklenecké přikývnutí. Zkuste si udělat pro podporu své motivace ze své šéfové partnera a uvidíte, že vám to v dobrém vrátí.
Držím vám všechny palce a přeji hodně štěstí a trpělivosti. Já jsem tenkrát na změnu potřebovala několik měsíců, trochu jsem se totiž vzpěčovala. Věřím, že vy se svým odhodláním ji zvládnete mnohem dříve.
Lenka Nováková
