Dobrý den.
Rád si hraju na idiota, chovám se občas jako idiot nebo debil a vůbec se za to nestydím. Projevuji se beze strachu (z odmítnutí druhými) a baví mě se projevovat a vyjadřovat.
Jsem hravý a zvídavý člověk. Vadí mi to jen zřídkakdy – když se projevím až příliš s chvilkovým úpadkem soustředění a uvědomování si „tady a teď“, což mě malilinko vyčerpá.
Vše je jinak naprosto z mého pohledu v pořádku, jen bych rád věděl, odkud se tato vlastnost v člověku bere? Co je příčinou takového chování? Proč mě to tolik baví?
Děkuji
Štěpán
Názor odborníka
Dobrý den.
Z psychologického hlediska je hra přípravou na budoucí odpovědně prováděné aktivity. Všechna mláďata šelem si hrají na lov, děti si hrají na obchod, na řemesla, takže lze soudit, že se chystáte na nějakou ústavní funkci, podle uvedených stupňů mentálního deficitu nejméně na poslance a možná, že vaše aspirace směřují i výše.
Chci vás však upozornit na skutečnost (mohl byste být hrou tak zaujat, že jste ji přehlédl), že žádoucích funkcí je pouze omezený počet a konkurence je velká. Mohlo by se vám tedy stát, že skončíte úplně jinde než zamýšlíte.
Z psychiatrického hlediska jde o poruchu, které se za mého mládí říkalo hysterická psychopatie s histrionskými rysy, protože to však nositele této diagnózy uráželo, má to dnes název poruchy osobnosti. Obsah je však týž. Anomální jedinec na sebe touží upoutat pozornost nejrůznějšími způsoby. Histrio je řecky herec – tedy ve vašem případě předváděním určité role.
Z lidského pohledu se ptám: jste si jist, že si opravdu jen hrajete?
Psychologie.cz zve čtenáře na přednášku Radkina Honzáka Emoce jsou nemoce do pražského Divadla NoD, která proběhne 12.2. Více..
