Mám tři děti. Nejstarší syn je adoptovaný, první dva roka života prožil v kojeneckém ústavu a v dětském domově. Jeho dětství u nás bylo problematické, otec si k němu nikdy nenašel cestu, já jsem vždycky trpěla depresemi. Později se nám narodily další dvě děti. Sotva nejstarší syn dospěl, oženil se a se svou ženou přivedli na svět dva chlapce.
Vztah rodičů se velice brzy začal komplikovat, syn se stal drogově závislým, matka situaci neustála. Střídavě mizeli a zase se objevovali během posledních pěti až šesti let. Chlapcům je dnes necelých šest a osm a žijí u nás více než pět let, s rodiči nebo bez nich.
Nyní mám oba svěřené do péče a dělám si veliké starosti, jak zabránit dopadům ne zrovna vydařeného dětství na jejich osobnost a charakter. Pozoruji na nich, zvláště na starším, jak postupně ztrácí pocit bezpečí a důvěru v nejbližší lidi.
Jak se mám správně chovat v situacích, které mě znejišťují, například když si všímám, že starší chlapec začíná mít sklon ke lhaní. Zdá se mi, že vidím jeho otce v tomtéž věku, a přitom si uvědomuji, jak je pro něj už nyní život složitý a jak je to všechno citlivé. Poraďte, prosím, kdo máte co říct.
Květa, 58 let
Názor odborníka
Milá Květo,
rozumím vašim starostem. Většina rodičů i prarodičů znejistí, když dítě lže či se prostě chová jinak, než bychom si přáli. Vy máte pravděpodobně starosti větší ještě o svou zkušenost s otcem chlapců, který se navzdory vaší péči stal drogově závislým a zdá se, že na něj není spolehnutí.
Chci vás však ujistit, že životní příběh chlapců může být jiný. I přes komplikace, které při svém startu do života zažili, z nich mohou vyrůst stabilní, charakterní muži.
Jsou děti, které se takovými staly i navzdory velkému počátečnímu hendikepu. Pokud budete důvěřovat tomu, že z nich vyrostou charakterní lidé, už sama tato důvěra pomůže tomu, aby to tak bylo: Děti totiž mají nevědomou tendenci vyplňovat naše očekávání.
Kdo vám může být oporou?
Být náhradním rodičem dětí, jež neměly vydařený start do života, je ovšem velmi náročné. A když už máte věk spíše prarodičovský, a k tomu sklon k depresím, je to ještě náročnější.
Kdybych s vámi mluvila, ptala bych se proto, kdo vám je oporou, a případně také, kdo oporou být může. Mohl by to být váš muž? K prvnímu synovi si sice cestu nenašel, možná si však po všech svých zkušenostech dokázal najít cestu k dětem, o něž nyní pečujete?
Možná chlapci jen dospěli do věku, kdy si začínají uvědomovat, že jejich rodiče něco nezvládli.
Též bych se zajímala o to, jak se u chlapců projevuje ztráta pocitu bezpečí a důvěry v blízké lidi. Zajímavé je, že se tak děje nyní, po pěti letech u vás. Stalo se něco?
Možná ano, a možná jen dospěli do věku, kdy si začínají uvědomovat, že jejich rodiče něco nezvládli. To je pro děti velmi znejisťující – přirozeně totiž potřebují vnímat rodiče jako silné, jako ty, kteří si se vším poradí.
Citlivě, pravdivě
Ohledně rodičů bych chlapcům podávala pravdivé informace. Snažila bych se je sdělovat citlivě a věku přiměřeně, nic důležitého bych však nezatajovala. Mám na mysli, že by děti měly vědět, jak to s jejich rodiči je, proč o ně nepečují.
Využívejte celý web.
PředplatnéCo dalšího mohu doporučit? Láskyplné, a přitom spíše pevnější vedení. A zájem. Zájem o to, co chlapci prožívají, co je pro ně důležité. Snažila bych se pochopit, co může směrovat staršího ke lhaní. Často děti lžou proto, že se něčeho bojí, něco si potřebují usnadnit. Zájem, pochopení a společné hledání řešení mohou být tím pravým lékem.
Květo, buďte tak stabilní, jak můžete, a věřte tomu, že chlapci svůj pocit bezpečí a důvěry znovu najdou, i když to může trvat delší dobu. Jste zkušená matka a babička, mnohem zkušenější, než jste byla u prvního syna. Též vaše rodina je nyní širší. To vše může poskytovat svěřeným dětem stabilnější základnu.
Mnoho sil a mnoho lásky vám přeji,
Pavla Koucká
