Dobrý den,
ani nevím, jak mám začít.
Vše započalo minulý týden, když mi táta oznámil, že od nás odchází kvůli ženě, se kterou před pěti měsíci počal dítě.
Když mi to řekl, nevěděla jsem, jak na to mám reagovat. Byla to pořádná rána, vůbec jsem si nemyslela, že je něčeho takového schopný. Vždy k nám byl upřímný a všechno jsme řešili společně. Když jsem měla nějaký problém, vždy jsem ho vyhledala a vyplakala se mu na hrudi.
Poté, co mi v sobotu pověděl, že čeká dítě s jinou ženou, se mi doslova zhroutil svět. Jak nám mohl celých pět měsíců lhát a přitom se nám dívat do očí? Vůbec tomu nerozumím. Vždy byl přeci férový, a to, s čím se přes víkend svěřil, byla rána pod pás.
Vůbec nechápu, proč dovolil, aby ho ta žena svedla, ani to, že se nechal svést, a je mi z toho neskutečně smutno. Když minulou sobotu odcházel, slíbil mi, že za mnou příští víkend přijde. Je neděle podvečer a vůbec se u nás neukázal.
Mí tři sourozenci a maminka, kterým to kromě mě také řekl, to vzali jako fakt a dál se o něm nebaví. Jenže u mě je to o to složitější, že jsem tělesně postižená a všechno si víc pouštím k tělu. Je mi po něm strašně smutno. I když jsem zezačátku cítila nenávist a pohrdala jím, už jsem mu všechno odpustila.
Tak moc bych chtěla, aby byl náš život takový, jaký byl předtím, jenže už to bohužel nebude možné. Chci tátu. Moc mi chybí a jsem bez něj úplně ztracená. Prosím vás, poraďte mi, jak mám dál žít… Děkuji.
L.
Názor odborníka
Milá L.,
chci vám vyjádřit pochopení pro to, co zrovna prožíváte. Popisujete pocity zloby, zklamání, smutku, strachu. Na základě toho, co píšete, se domnívám, že máte se svým tátou velmi silný vztah. Nasvědčuje tomu i vaše schopnost tak rychle přetransformovat pocity zloby, zklamání a nepochopení v odpuštění.
Hádám, že to, co vás nejvíce v tuto chvíli tíží, je strach z narušení vašeho vztahu s otcem. Myslím, že tím, že se váš táta odstěhoval, nepřícházíte vy – dcera o svého otce. Je dobré si uvědomit, že primárně jde o rozchod partnerů, i když následkem toho dochází ke změně ve fungování celé rodiny.
V takových situacích se někdy stává, že rodič, který odešel, se cítí natolik provinile, že se stáhne a naruší tím nechtěně i kontakt se svými dětmi. Velmi mě povzbuzuje váš postoj k celé situaci, vaše uvědomování si vlastních emocí a silná potřeba zachovat s tátou kvalitní vztah. Díky tomu věřím, že zvládnete dát otci najevo to, co cítíte, a hlavně to, že o kontakt s ním moc stojíte, i když prožíváte zároveň zklamání, smutek a zlobu.
Je to paradoxní, ale situace pro toho, kdo odešel, je často natolik neúnosná, že neví, jak se zachovat a čeká na ujištění, že není odsouzen. Navažte s tátou kontakt a mluvte jako doposud o tom, co prožíváte, co vás tíží a také co v tuto chvíli od táty potřebujete. Věřím, že pomocí otevřené a upřímné komunikace dokážete zachovat s tátou láskyplný vztah, i když se mění okolnosti vašeho soužití.
Chtěla bych se s vámi také podělit o to, co mi ve vašem dopise přijde důležité, a to je pasivita v projevu ostatních členů rodiny v kontrastu k vašemu silnému prožívání této situace. Z toho mála, co jste napsala, mohu těžko usuzovat, jaké jsou mezi vámi všemi vzájemné vztahy, ale nabízí se mi obraz určité nerovnováhy. Myslím, že by bylo užitečné prozkoumat tuto oblast s pomocí terapeuta, který vám zároveň může být nápomocný při zvládnutí těžkostí, které teď zažíváte.
S přáním všeho dobrého,
Agata Čadková
