Různí terapeuti pracují v různých terapeutických přístupech. Ráda bych vám v základních obrysech představila systemický a narativní přístup, ve kterém pracuji já.

Systemický terapeut Kurt Ludewig tvrdí, že podstatou systemické psychoterapeutické práce je

• respekt: k sobě, ke klientům, ke společnosti, ke společné práci
  
• krása spolupráce: hledání a umožňování vzniku nových a jedinečných rozhodnutí klientů
  
• užitek: terapeut se řídí zásadou „buďte užiteční, nepomáhejte“
  

Užitek spolupráce znamená, že pomáhající pracovníci ‑ při zachování etických pravidel ‑ nenaplňují v rámci terapie své představy o tom, jak by měl vypadat dobrý příběh klienta, ale jsou otevření také novým cestám a pracují v zájmu klienta (který především by měl užitečnost pomoci vnímat) a také v zájmu vzájemné spolupráce.

To neznamená, že by jiní terapeuti jiných psychoterapeutických směrů nejednali užitečně nebo i lépe než systemici. Jen systemický přístup právě důrazem na užitečnost terapeuta klientovi kultivuje toto zaměření pomáhajícího na revoluční otevřenost jiným cestám než je ta terapeutova.

K tomu se mi vybavuje jeden koan jezuity Anthonyho de Mella, který zní přibližně takto: Paní učitelka přiběhne vyděšená za Mistrem, že když se ve třídě ptala dětí, čím chtějí být, jedna holčička odpověděla, že chce být prostitutkou. Mistr odpověděl: No a co?

Terapeut tedy respektuje klientův pohled. Co to konkrétně znamená? Jistě znáte maminky, které nabízejí dětem osm knedlíků s tím, že to syn potřebuje, protože musí být silný. A vlastně nechtějí slyšet jinou odpověď než ano, bez ohledu na to, že syn může chtít knedlíky pouze tři nebo čtyři nebo dokonce rýži či brambory. Tak právě takto, jako maminka nabízející osm knedlíků, terapeut nepracuje.

Terapeut se pokouší reflektovat své předpoklady a představy o tom, jak „správně“ by to klient měl mít a jak je to „správně“ vyřešené. Během rozhovoru i po něm zkoumá své vlastní představy o tom, jak vnímá sebe v terapii, klienty či jejich příběh, zda nedává přednost více svému porozumění příběhu než vnímání příběhu a jazyku klienta.

Mnoho lidí se domnívá, že přemýšlí, zatímco pouze přeskupují své předsudky. William James

Podle amerického psychologa Kenetha Gergena, který je pokládán za zakladatele sociálního konstrukcionismu, je podstatou pomáhající práce a spolupráce přesvědčení, že sociální svět tvoříme v lidských vztazích a ve vzájemné komunikaci.

Člověk není vnímán jako Já uzavřené neprodyšně v těle a vymezující sebe sama oproti jiným bytostem – je spíše vztahem s druhými, zapojeným do sociálních kontextů, komunikujícím a reagujícím na činy a identity druhých.

Rovnováha nade vše

Podle systemické teorie se každý systém (rodina, firma, školní třída) chová tak, aby se udržel soudržně ve stavu rovnováhy, a to i za cenu vzniku problému. Zpětná vazba, která dává systému najevo, že není akceptovaný, jej posiluje v chování, které se systém snaží udržet v celku.

Tak například upozornění na problémové chování v rámci komunity nebo firmy může sice znamenat formální opuštění takového chování, ale současně posílit odpor člověka vůči této skupině. Naopak ocenění „vhodného“ chování může jemnou cestou pomoci k nenásilně změně hodnot a priorit.

Podle systemického přístupu není terapeut tou hlavní osobou v určování toho, co je „správné“, „normální“ či „vhodné“, je to vždy na prvním místě klient, který v životě svém i životě svého okolí hledá nové, žádoucí chování.

Pojmenováním jevu se dostaneme k jeho podstatě. Takové pojmenování vede k uzdravení.

Systemický přístup je založen na tezi, že lidský svět se skládá ze systémů a tyto lidské systémy produkují řeč a významy. Tento přístup se rozvinul z rodinné terapie, kdy se ukázala potřeba nepracovat pouze se samotným klientem, ale zahrnout do pomáhající intervence celý rodinný systém.

Např. při práci s klientkou s psychózou se klientce najednou zhoršil stav. Tomuto zhoršení nešlo porozumět, aniž by terapeutka vnímala komunikaci v celém systému, tedy i s matkou a s bratrem klientky, na něž klientka svých chováním prožíváním reagovala.

Terapeut v tomto přístupu věnuje pozornost jazyku a vyjadřování: jakým způsobem klient konstruuje problém a své představy o sobě, druhých a světu.

Světy, v nichž žijeme

Systemické teorii je blízké pojetí, které respektuje autonomii více svébytných realit v sociální realitě. To prakticky znamená, že (při zachování etických principů) terapeut respektuje přání klientů v rozhodnutích týkajících se jejich života a věří, že to, jak se rozhodují, je to nejlepší, co je v danou chvíli možné.

Terapeut se snaží dosáhnout porozumění systému, a to komunikací uvnitř systému. Porozumění jedinci tedy odvozujeme od pozorování rodiny, která je vnímaná jako sociokulturní systém se všemi svými prvky (stabilita, hierarchie, moc a kontrola).

Skutečnost, že svět je chápán jako jazyk, znemožňuje nalezení a formulaci nějakých obecně platných zákonitostí. To znamená, že systemičtí terapeuti věří, že označením a pojmenováním jevu se nejen dostaneme k jeho podstatě, ale že takové pojmenování je i terapeutické – vede k uzdravení.

Terapeut se stává součástí systému a tedy i součástí problému. Není to někdo „mimo“, ale je „uvnitř“. Je „umělcem rozhovoru“, dokáže vytvořit prostor a vést rozhovor za účelem vyřešení problému. Klienti jsou tak vedeni k převzetí zodpovědnosti za svůj život, oni jsou experty na své vlastní problémy, terapeut jim pomáhá nahlédnout je z různých stran.

Terapeut pracuje v terapii (ostatně v každé terapii bez ohledu na přístup) především pro blaho klienta.

Pro mě osobně je tento přístup sympatický svým „rozšiřováním možností“, hledáním nových cesta a nových pohledů v pohledu na životní situaci na klienta a jeho potíže. Hledá nové vyústění příběhu člověka tak, aby před sebou a před druhými nemusel být „obětí“, ale „hrdinou“.