Můj článek o Danielu Landovi vyvolal tolik ohlasů a otázek, že si mé motivy k tomuto počinu zaslouží samostatnou úvahu.

Má terapeut právo psát o lidech, které osobně nezná, které neměl v terapii, jako jsem to udělal v článku Kouzelník Žito s mečem? A má vůbec právo psát o těch, které v terapii má? Velmi těžká otázka. Začněme významem teorie pro psychoterapeutickou praxi.

Psychoterapie svázaná teorií se stává mrtvou a rigidní, avšak teorie je něco jako hrubá mapa. Pokud aspoň přibližně tuším, kde jsem, spíš budu vědět, jak se chovat. Jestli být tvrdší či empatičtější. Jaký nástroj bude nejspíše úspěšný a který by naopak mohl zranit.

Práce s kasuistikami je pro teoretické vzdělání velmi cenná. Výběr konkrétní známé osoby umožní ilustrovat na známém příkladě, jak se určitý jev může projevovat, co za ním může být.

• Není to diagnostika konkrétního člověka. Je to spíš úvaha, co se může, ale nemusí v pozadí dít.
• Je to úvaha o určitém jevu v psychice a jeho předvedení na konkrétním člověku, které může, ale nemusí odpovídat realitě.
• Je to proces velmi odlišný od psychoterapeutické práce. V té je teorie jen průvodce, pomůcka, tady je základ.

A nakolik je etické psát o lidech, kteří o to nepožádali? Velmi těžká otázka. Už Sigmund Freud psal analýzu Leonarda da Vinciho. A dalších konkrétních lidí, které znal jen z literatury. Za hlavní přínos se nepovažuje, co si myslel o da Vincim, ale teorie v pozadí.

V zahraniční psychologické literatuře je poměrně běžné, že se uvažuje o psychopatologii slavných. Uchyluji se k autoritám proto, že si sám nejsem správností svého chování jist? Tak to je naprostá pravda.

Jak zacházet se zlem

Dalším motivem je nepochybně snaha o pochopení něčeho, co nechápeme, čeho se bojíme. Když už se zlu nemůžu postavit, aspoň je zkusím pochopit. Takže to byl hlavní motiv mého textu? Přece mně to muselo něčím zasáhnout. Šlápnout mi na kuří oko. Jinak bych se takhle nerozohnil…

Ano, tak to je. To, nač jsem reagoval jak býk na rudý hadr, nebyla slova, která vyslovil, ale runový nápis na jeho zádech. Dvě čtyřky ve tvaru symbolu SS, číslo 44, polovina z 88, klasického symbolu neonacistů.

Není podstatné, jak je symbol míněn. Podstatné je, jak bude čten. A jak praví jedno přísloví, když něco vypadá jako kocour, mňouká jako kocour a chytá myši jako kocour, nejspíš to bude kocour.

Že jsem paranoidní? Tím lépe. Ale taky už mám něčeho dost. Mám dost pochodů neonacistů na výročí Křišťálové noci, protože oni přeci demonstrují za něco úplně jiného a to datum je jen náhoda. Mám dost fotbalových fanoušků zvedajících obě ruce, no přeci si nemyslíte, že hajlují…

A dost mám dvou čtyřek jasně odkazujících k symbolu, který Daniel Landa velmi dobře zná. Mimochodem, neobjevil jsem žádnou runovou abecedu, kde by se čtyřka zapisovala takto.

V psychoterapii se učíme zacházet se zlem. Poznat je a integrovat. Ale je zlo, které je příliš silné. Které je důležité pojmenovat, ale blíže nezkoumat. Nechat spát. Co nechat spát a do čeho jít je velké téma každého terapeuta. Snažím se držet pod pokličkou témata, kterých se sám bojím a klient by je zvládl? Nebo ho naopak ponoukám do zbytečných bojů jen proto, že jsem si do nich netroufl sám?

Nacismus pro mě takové zlo znamená. Dovedu si představit humanistického intelektuála, který odhalí strašlivé tajemství, se kterým bojuje, fascinaci třetí říší. A s radostí se do toho tématu pustím. Ale co udělá podobná symbolika s rozvášněným davem?

Odvážný čin zoufalého člověka

Někteří argumentují, že Landa tyto symboly objevil sám, při studiu mystiky. Vlastně mi je to jedno. Vzhledem ke své minulosti by měl být na podobné symboly citlivý a hlavně: není podstatné, jak je symbol míněn. Podstatné je, jak bude čten. A jak praví jedno přísloví, když něco vypadá jako kocour, mňouká jako kocour a chytá myši jako kocour, nejspíš to bude kocour.

Chovám se tedy jako Landa? Mám dojem, že mi někdo boří můj svět, tak koušu a škrábu? To je taky naprostá pravda. Nebudu tvrdit, že ve mě v Landově projevu nic neoslovilo. Naopak. Vnímal jsem ho jako odvážný čin zoufalého člověka, který už se nechce přetvařovat, chce ukázat, jaký skutečně je. Použít veškeré zbraně k záchraně svého světa.

To chápu a cenil bych si toho. Nebýt toho, že se jeho světa upřímně bojím a chtěl jsem udělat přesně totéž, co on. Použít nejlepší možnou zbraň, kterou mám, abych ten svůj hájil. A mou nejlepší zbraní je slovo.

Ano, udělal jsem totéž, co on. Pro jednou jsem se vykašlal na to, co na to řeknou jeho fanoušci i odborná obec. Na spekulace, jestli čtyřka je skutečně čtyřka. Prostě jsem napsal to, co si skutečně myslím. A zda se smí psychoterapie použít jako zbraň? Další dobrá otázka.

Laskavého čtenáře teď nepochybně napadne mnoho otázek. Zda se nebojím probuzení své vlastní temné stránky. Zda nepíši o sobě a svádím tu boj virtuální, protože na ten skutečný si netroufám. Kdo ví. Přeji Vám v dalších analýzách mě a mých motivací mnoho zdaru.

P.S.: Mnozí čtenáři se pozastavovali, že odkazuji na Freuda. Freudovy teorie jsou stále živé, samozřejmě nejsou zdaleka jediné. Pokud vám teď připadám jako fanatický stoupence Freuda, doporučuji Atentát na krále Narcise, kde se zabývám podobnou otázkou z úplně jiného úhlu a na základě úplně jiných teorií.