Už je to dávno, co jsem jako středoškolačka narazila na větu připisovanou Sokratovi: „Poznej sám sebe.“ Byla to doba, kdy se seberozvoj neskloňoval ve všech pádech a kdy mi nějaká filozofie byla dost vzdálená. Přesto mi tahle věta z nějakého důvodu uvízla v hlavě. Dnes si dokonce troufám říct, že se z ní stala otázka, která dala směr mému životu.

Chtěla jsem jí porozumět, přijít na to, na co se vlastně ptá. Vždyť sama se sebou žiju celý život, tak se snad znám docela dobře, nechápala jsem. Časem jsem přicházela na to, jak jsem se mýlila. Mé já leželo někde hodně hluboko pod nánosy očekávání všech okolo, zažitých stereotypů a toho, co je pro ostatní přijatelné, normální.

Dnes už snad chápu, kam ta otázka míří, a taky že je to náplň na celý život. Odkrývání našeho skutečného já nám začne otevírat nové pohledy na život, stejně jako pronikání do tajů života přináší nový pohled na nás samé. Já před deseti, dvaceti, třiceti lety… Je to pořád stejná bytost, má stejná přání, stejný hodnotový žebříček? Ano i ne.

Něco zůstává, něco se proměňuje naším životem, který nám příležitostí ke změně nabízí nepřeberné množství. Stále se tak můžeme učit, hledat odpovědi na otázky, které před nás každý den staví. Odkrývat tajemství života. Nemůže být právě tohle smyslem našeho života? Životním plánem, který naplňujeme do konce svých dnů?

Životní lekce

Budeme‑li chápat život obecně jako tajemství, pak každý individuální život se může stát cestou k odkrývání tohoto tajemství. Cestou poznání, vztahování se ke světu s otevřenou myslí i srdcem. Každý z nás může objevovat cestu pro něj nejlepší, určovanou nejen podmínkami, do kterých se narodil, ale i osobními schopnostmi, nadáním, vůlí a touhou.

S přibývajícím věkem a hlavně se stárnutím generace mých rodičů, která už překročila sedmdesátku, stále více přemýšlím nad tím, je‑li možné naplnit i tento pozdní věk smysluplně. Začneme‑li si všímat těch, kteří si i ve vyšším věku udrželi vitalitu, radost ze života, úsměv a laskavost, jsou to ti, kteří se dokáží stále učit něco nového. Pro něco se nadchnout.

I když nikdy přesně nevíme, jakým směrem se náš život otočí, vždycky se na danou situaci můžeme podívat jako na možnost dozvědět se něco nového o sobě.

Jsou to nejen dědečkové a babičky (někdy i pradědečkové a prababičky), ale především moudří lidé. Takoví, kteří mají stále co nabídnout, tedy především sami sebe. Je přece rozdíl, jestli má dítě babičku, co každý večer nadává u televize, nebo babičku, která mu nejen navaří, ale třeba se s ním začne učit hrát na klavír. Či dědu, který možná už nezvládá hrát hokej na rybníku, ale zato studuje život mravenců. A pokud to nevyjde v rodině, stačí se rozhlédnout kolem sebe, určitě na někoho takového narazíte.

Přistoupíme‑li tedy na to, že život je tajemství, které můžeme den co den odkrývat, máme se na co těšit až do konce svých dnů. Lidé, kteří takto k životu přistupují, jsou vyrovnanější a optimističtější. Nežijí život se strachem, věčnými obavami a nespokojeností, ale s důvěrou, že celé to lidské hemžení má nějaký smysl, byť třeba nedohlédneme, jaký.

Způsobů, jak se k životu vztahujeme, jak ho poznáváme a prožíváme, je celá řada:

• Poznávání materiálního světa: péčí o tělo počínaje a vyděláváním peněz konče
• Vztahy, do kterých vstupujeme dobrovolně i méně dobrovolně
• Výchova dětí
• Vzdělávání
• Práce: manuální i ta, které říkáme zaměstnání
• Umění, ať už je tvoříme nebo „jen“ přijímáme
• Sport
• Virtuální svět, který vtrhl do našich životů, a my se snažíme mu vyčlenit to správné místo
• Pomoc druhým
• Spirituální přístup k životu projevující se nejen náboženskou praxí nebo meditací, ale i zdánlivě obyčejným přemýšlením o životě

Tento výčet není kompletní, spíše ilustrační. Žádná cesta není jediná správná nebo špatná. Naopak, jedna může přecházet v druhou, občas jedna nebo dvě převáží, i podle fáze života, ve které se právě nacházíme. Některé nás úplně minou (někoho nechávají chladným sportovní výkony, jiného umění), některým se naopak nevyhneme (např. vztahy nám nabízejí nekonečné učební lekce).

Je jasné, že nejde jen o teoretické poznatky, ale především o prožitek. Nejlépe se nám bude dařit na těch cestách, po kterých půjdeme s touhou a vášní, zkrátka tam, kde nás to bude bavit. I na takové cestě samozřejmě narazíme na překážky, ale budeme‑li chtít postoupit dál, budeme mít i sílu je překonat. Sportovce či hudebníka čekají hodiny trénování, mnohdy už se mu nebude chtít dál, a přesto zase vyběhne na trať či zasedne ke svému nástroji.

Ven z komfortní zóny

Možnost něco se naučit máme vždy, musíme ale být ochotni vystoupit ze své komfortní zóny, zajetých kolejí, kde je to sice svým způsobem jednoduché, ale často i ubíjející. Učíme se, i když jsme zrovna tam, kde vůbec být nechceme. Mnoho lidí si dokonce zpětně uvědomuje, že nejvíce se naučili právě v situacích, kterým by se raději vyhnuli.

Záleží hlavně na našem postoji, jak se k dané životní lekci postavíme – jestli nás položí, nebo posílí. Nakonec všichni známe Nietzscheho Co tě nezabije, to tě posílí. A tak i když nikdy přesně nevíme, jakým směrem se náš život otočí, vždycky se na danou situaci můžeme podívat jako na možnost dozvědět se něco nového o sobě, o druhých lidech, o světě.

Umění života pak můžeme spatřit právě v tom, že nikdy nepřestaneme hledat. Skládat puzzle poznání s nedozírným množstvím dílků, které však mají svůj řád a skrývají dokonalý obraz. I když ho nesložíme celý, můžeme tušit, že existuje. Co když se klíč k tajemství života ukrývá v každodenní jednoduché otázce: Co jsem se dnes naučil?