Psychosomatika je mrtvá

Pamatuji si to jako dnes. Jsem ještě na gymplu a prožívám ne zrovna lehké období. Moje psychické propady mě přivedly k četbě řecké klasické filosofie a Carla Gustava Junga. A tam to najednou vidím. Mezi všemi těmi extravagantními archetypy a obskurními stíny na mě vykoukla myšlenka, která převrátila mé tehdejší vnímání reality naruby. Že to, co se nám děje na psychické úrovni, ovlivňuje naše fyzické bytí. Začala jsem díky tomu vnímat své osobní problémy úplně novou optikou. Bohužel se bavíme o době před více než třiceti lety, takže venku jsem s tímto pojetím moc neuspěla a často si pak musela hledat nové cesty sama.

Od té doby už jsme se naštěstí posunuli. A mně najednou připadá, jestli jsme se neposunuli k opačnému extrému. Ano, je dobré si uvědomit, že když je toho na vás moc, často dostanete chřipku, když máte strach, chytne vás průjem nebo se nervozitou pozvracíte. Jenže se často zapomíná na to, že to vede oběma směry. Respektive že psychosomatika není nic jiného než snaha uchopit něco tak sofistikovaného, jako je naše bytost, bytí či život do slov, které naše vědomí zvládá pobrat.

„Za vším je psychika“

Přemýšlení o tom, že vaše momentální myšlenky a názory vznikají v těle a naše vědomí bez těla jaksi zatím nefunguje, je králičí nora, kam je sice super se vydat, ale je otázka, v jakém stavu se vrátíte zpátky a jestli vůbec.

Je proto o dost přijatelnější vnímat „duši“ jako něco vyššího, co ovládá tělo, a my si to jen třeba neuvědomíme. Je to i docela úlevné, protože to vypadá, že stačí dobře nastavit psychologickou péči a všechno se tím vyřeší. A je to samozřejmě živná půda pro všemožné šarlatánské přístupy, které vám vysvětlí, že pokud vám to tedy nefunguje, tak to prostě jen děláte blbě.

Nemáte se dost rádi, nezvládli jste opustit toxické vzorce nebo nemeditujete dost hluboce. Jenže třeba vám to možná tak úplně nejde. Meditujete jak vzteklí a pořád máte depresivní propady. Odpustili jste všem až do třetího kolena a záda nepřestávají bolet. Mužsko/ženská energie nemůže být vyladěnější, a stejně vám hrozí operací plotýnky. Tak co je špatně?

Vlastně nic. Jen z toho všeho prostě občas vypadává tělo. To, kde se všechno odehrává – včetně toho odpouštění a meditací. Tělo má v tom, jak se cítíme, o dost větší roli, než si většinou uvědomujeme. Nemůžeme řešit duši a zapomenout, že bydlí v těle. Ani léčit tělo a opomíjet, že v něm sídlí duše.

Psychosomatika nikdy nebyl ezo koncept. Pokud ho z ní uděláme, zničíme to nejpodstatnější: komplexitu, kterou nám uvažování o jednotě duše a těla může přinést, a z ní vycházející metody uzdravování obojího.

Ve zdravém těle zdravý duch

To je ona řecká kalokagathia. Neříká, co je první nebo lepší, ale považuje rovnováhu za ideální stav. Ale možná si z hodin základů společenských věd vzpomenete, že staří Řekové se duší zas až tolik nezaobírali. Větší péči opravdu věnovali tělu a pak si všímali, že zdravé a rovnoměrně zatěžované tělo doprovází něco, co bychom dnes nazvali psychickou odolností. Pozor, neplést se štěstím. Odolnost znamená schopnost zvládnout zátěž a následně adekvátně zregenerovat.

Když se nad tím zamyslíte, tak vám možná také začne připadat, že taková odolnost je ale pro šťastný život dost důležitá. Když se nemohu spolehnout nebo aspoň předpokládat, že unesu těžkosti, které mi život může nachystat, žiju v neustálých obavách z toho, co přijde. Což je v podstatě zjednodušená definice úzkosti. Nemohu‑li se spolehnout, že šrámy na těle či duši způsobené zvládnu vyhojit, jsem stále připoutaná k bolestné minulosti a depresivní propad na sebe nenechá dlouho čekat.

A jak že tedy Řekové oné odolnosti (alespoň tedy na fyzické úrovni) dosahovali? Všestranností. Což se konečně dochovalo až do naší doby v podobě olympijských her. A nejen v tomto – neobdivujeme krásu antických soch kvůli tomu, jak mají vypracované bicepsy nebo namakané nohy. Řecký ideál tělesné kultury je harmonický a toho je možné dosáhnout jen v případě, kdy je do práce zapojené celé tělo, všechny části jsou zatěžovány rovnoměrně a disbalance jsou kompenzovány adekvátním tréninkem.

V takovém těle pak totiž správně funguje nervová soustava (nikde se nic neuskřipuje nebo nepřepíná), funguje syntetizace hormonů (protože hormony se tvoří v konkrétních orgánech a ty musí být tedy funkční a dobře vyživované), a tím pádem informace, které mozek dostává a na základě kterých nějaké další posílá, jsou nezkreslené. A to je základem právě oné odolnosti.

Mohlo by vás zajímat

Hra na nedostupnost

Manipulace a vztahové hry nejsou sexy. Zastírají skutečnou podstatu přitažlivosti.

Přečíst článek

Proč je sezení nové kouření

Skok v čase a od řecké všestrannosti a harmonie se přesuňme k soudobému životnímu stylu. Zhruba od šesti let trávíme velkou část života sezením na židli. Víme, že to není dobře. Takže děláme vše proto, aby sezení bylo „zdravé“. Bederní podložka, loketní opěrky a další vychytávky, abychom seděli správně. A zapomínáme na to hlavní: každý pohyb nebo poloha jsou pro tělo problematické, pokud trvají příliš dlouho.

Po delší době se začnou dít zajímavé věci. Některé svaly jsou napnuté, jiné zkrácené. Při střídání pohybových vzorců se tohle rozložení neustále dynamicky mění, což je mimochodem důvod, proč jsou menší děti neustále rozjívené, skládají se do úplně nemožných pozic, neposedí a ze všeho nejradši se různě válí po zemi. Je to přirozený způsob, jak zajistit tělu správný a rovnoměrný vývoj. Dlouhé sezení fixuje tělo v pozicích, které jsou opravdu problematické.

• Zmenšení objemu hrudního koše – menší prostor pro plíce, takže dech je rychlejší a mělčí, menší prostor pro srdce, které i v návaznosti na dech bije rychleji. Rychlejší a mělký dech, zrychlený tep… nepřipomíná vám to něco? Ano, přesně takhle reaguje tělo, když máme strach, jenže tady si ty symptomy vlastně vytváříme tím, do jaké pozice tělo uvádíme.
• Utlačený spodní hrudník a bederní páteř – místa s extrémně hustým nervovým větvením. Nervy jsou velmi fyzická věc, jdou uskřípnout, mohou se zanítit, opuchnout… a pak prostě nepracují správně. Což nemá vliv jen na psychické rozpoložení, ale i na činnost ostatních orgánů.
• Zmenšená mobilita kyčlí a oslabené pánevní dno. Vypisovat, co všechno můžou způsobit zatuhlé kyčle, by bylo na dlouho a nic z toho se neodehrává v kyčlích (třeba některé typy migrén). U žen je samozřejmě tato oblast ještě problematičtější.

Nic ze zmíněného nebolí. Bolet to začne až časem a většinou někde jinde, než je daný problém. První známkou, že něco už překročilo hranici toho, co zvládneme přirozeně zregenerovat nebo kompenzovat, mohou být právě nepříjemné psychické propady, depresivní epizody nebo panické ataky. Začít v takové chvíli řešit svoje traumata z dětství, byť jsou třeba zásadní, logicky nepovede ke zlepšení.

Takže psychoterapie je teda nanic?

Najdeme si všichni nějakou přívětivou tělocvičnu nebo vyměníme práci v kanceláři za farmaření a budeme žít šťastně až do smrti? To by bylo hezké. Jenže opět jednostranné. Prostě se z té komplexnosti nevyvlékneme. Náročné prožitky a emoce totiž přicházejí i na dokonale stavěného jedince (je‑li někdo takový mimo florentského Davida). Když se vám něco přihodí, když potřebujete unést ztrátu, máte náročné období nebo vám nevychází vztahy, tak asi moc nepomůže zaskočit si do gymu na pár shybů.

Zatímco mnoho tělesných pochodů můžeme opravdu vnímat mechanicky až univerzálně, a tím pádem někdy docela rychle identifikovat problém, psychické prožitky jsou velmi subjektivní. Popsat, co se děje v těle, když máte skřípnutou ploténku, není zas tak složité a u každého dost podobné. A podobná, byť personalizovaná, pak může být i léčba. Co se děje v duši, když třeba utrpíme ztrátu blízké osoby, je strašlivě neuchopitelné a navýsost subjektivní. Nemohu si nikdy troufnout říct, že vím, a to ani v případě, že jsem podobnou situaci zažila také.

Proto práce na psychické úrovni nikdy nemůže obsahovat příliš generalizované postupy – prostě proto, že to nikdy nebude fungovat. U tělesných neduhů je diagnostika a odhalení příčiny problému zcela zásadní a náprava se od ní bude jednoznačně odvíjet, na psychické úrovni je pojmenování příčiny často jen nějaký výchozí bod, který ale v ničem nenaznačuje, kudy by se měla cesta k uzdravení ubírat. Poctivá péče o duši vás pak zavede do míst, kam tělesné procesy už nedosáhnou.

Jenom je potřeba nevnímat psycho‑terapii jako jedinou a ultimátní cestu k duševní pohodě. Je to práce na stejných věcech, ale přicházíme k nim z druhé strany. Ona psychická odolnost zmíněná výše zahrnuje i schopnost unést náročné a těžké emoce a dokázat je adekvátně integrovat. Často i v případech, kdy je to právě tělo, které potřebuje podpořit.

Nemusíte hned myslet na nějaké fatální nemoci, úplně stačí si bloknout záda (třeba právě z té přemíry sezení) a muset najednou úplně opustit svůj stávající životní styl, regenerovat a cvičit otravné fyzioterapeutické sestavy. Mentální sešup na sebe nenechá dlouho čekat. Stejně jako vám dobrá fyzické kondice pomáhá držet uspokojivý mentální stav, tak umění péče o duši pomáhá nalézt sílu v situacích, kdy jí nedostává tělu, nebo je skrze tělo nemožné k dostatečně rychlé úlevě dojít.

Ať žije psychosomatika

A jsme zpět u psychosomatiky – dynamické souhry fyzického těla a psychického prožívání. Jedno od druhého lze oddělit pouze v teorii a i tam to skřípe. Nechme obě části pospolu: nejen, že začneme daleko lépe vnímat, co se myslí tou rovnováhou, ale hlavně snáz najdeme správný směr, když nám není dobře.

Na jedné straně je totiž vždycky aspoň malý přebytek, ze kterého lze čerpat. Stejně jako si nepůjdete s horečkou zaběhat, nedává smysl dorazit ztrápenou duši nějakými psychologickými analýzami. Ale pracujte na odolnosti obou částí a větší stabilita se dostaví. Příklady si ukážeme níže.

Psychosomatika není žádné magické řešení tělesných problémů. Vlastně vůbec není řešením v pravém smyslu slova. Je spíš hlubším popisem toho, jakým způsobem fungujeme, a jako každý popis je mírně neohrabaná a neúplná. Protože se snaží vysvětlit něco, na co nezvládneme mít žádný objektivní náhled. Nedokážeme svoje vlastní bytí nahlédnout zvenčí.

Poznávat tělo je možná v něčem trochu snazší než poznávat duši, protože jeho hmotná podstata nám pozorování usnadňuje. Jenže je to spíš taková chlácholivá iluze – každý další pokrok v neurovědách nebo lékařství nás konfrontuje s tím, že spousta toho, co jsme si desítky let mysleli, je jinak, a ještě větší část nám zůstává skryta, protože možná i přesahuje naši schopnost porozumění. Nicméně vracet se k mechanice fyzického těla jako k základu našeho úspěšného přežití a žití bude vždy dávat smysl.