Můžeme řešit rozdíly a nuance v tom, jak se při výchově dětí postupovat může. Petr je ale daleko za čárou toho, co se v tomhle ohledu nesmí. Filmový dokument Stále spolu začíná jako sonda do života jedné netradiční rodiny, ale brzo se zlomí v portrét psychopata, který doslova zplodil sektu.

Distribuční materiály mlží nebo zakrývají oči před zobrazenou realitou. Eufemismy jako že se Petr svou rodinu „snaží chránit před škodlivým vlivem konzumní společnosti“ nebo že „rodinná soudržnost působí na první pohled idylicky“ vydrží opravdu jen ten první pohled, řekněme dvě minuty stopáže. V nich Petr vtrhne na úřad sociálního zabezpečení, postaví svých devět dětí ke zdi a začne řvát na úřednice, že kvůli státu jeho potomstvo žije v hmotné nouzi. Úřednice suše konstatují, že žádost o podporu si muž podal teprve před pár dny.

Svobodný muž

Každému hned dojde, že Petr žije v dvojkolejném světě, ve kterém chce jen brát a nikomu nemíní cokoliv dávat. Manželka, děti, stát a vlastně celý svět mu slouží jen k tomu, aby sám sobě potvrzoval iluzi vlastní velikosti, aniž by pro to musel udělat cokoliv jiného, než jen buzerovat okolí a okrádat ho o emoce, majetek – a co je nejhorší, o dětství.

Petr a jeho žena Simona spolu žijí pětadvacet let. Oba jsou vysokoškolsky vzdělaní. Kdysi se usídlili na louce někde na Šumavě a z maringotek, vagónů, prken a dalších materiálů vybudovali brloh, do kterého postupně uvrhli devět dětí pojmenovaných například Irenej či Severín. Nemají tekoucí teplou vodu, o výdobytcích typu televize ani nemluvě. Děti chodí do školy jen na přezkoušení.

Simonu stále peskuje a ponižuje. Sám uprostřed své sekty jen popochází nebo posedává a trousí moudra o svobodě a nezávislosti.

Režisérka Eva Tomanová točí s kombinací decentního odstupu a přitom možnosti přístupu zřejmě téměř k čemukoliv ze života rodiny. Na jednu stranu je jí dovoleno nasnímat situace, ze kterých Petr vychází jako člověk žalovatelný z řady trestných činů (zanedbání povinné výchovy…), ale zároveň filmařka diváky nezatěžuje autorským komentářem nebo kladením dovysvětlujících otázek figurám snímku. Petr nikdy nenazře, jaké zločiny páchá, a Tomanová ví, že publikum pochopí samo.

Jednotlivé situace mluví za vše. Děti lezou na zasněžený alpský vrchol bosy v crocsách. I ty nejmladší šplhají bez dohledu na stromy do smrtící výšky. Petr Simonu, která se samou péčí o domácnost nezastaví, stále peskuje a ponižuje. Sám uprostřed své sekty jen popochází nebo posedává a trousí moudra o svobodě a nezávislosti.

Nejotřesnější sekvence spočívá v tom, když rodinu naloží do obytného vozu, těhotnou dceru Dorotku pod záminkou učení se nezávislosti nechá na zasněžené Šumavě a vyrazí do Španělska. Tam nejstarší synové na vlastnoručně vyrobených kytarách vyhrávají za pár drobných na náměstí, zatímco Petr si u příbytku zaparkovaného pod mostem hoví v křesílku.

Zotročená rodina

Dokument Stále spolu je drsná studie manipulativní moci člověka posedlého vlastní pravdou. Petr umí být inteligentní a charismatický (i když vypadá jako bezdomovec), ale příliš mnoho zrcadel kolem něj ukazuje skutečnou pravdu. Simona je zlomená žena, do jejíž duše příliš nevidíme: nejspíš se kdysi nechala okouzlit a pak u tyrana zůstala kvůli dětem.

Děti v jednotlivých fázích vývoje ukazují, jak devastující je Petrova moc, když působí už od narození. Zatímco ty mladší se ještě popelí v jakémsi prvotním okouzlení světem kolem sebe, ti starší, kteří už měli projít přechodovými rituály, k nimž je otec samozřejmě nepustil, jsou zlomení, uskřinutí lidé neschopní dát dohromady holou větu nebo říct vlastní myšlenku.

Je příznačné, že Petra nikdy nevidíme cokoliv dělat. Jen vydává rozkazy, kritizuje, v nejlepším případě někomu ukáže, jak má co provést. Třeba těhotné Dorotce, jak se přibíjejí těžká prkna. Je napůl obdivuhodné a napůl tragické, že i tak sobecká a pokrytecká výchova přivedla Simonu a její děti ke vzájemné lásce a soudržnosti.

Dorotka v zasněžené maringotce na Vánoce napeče cukroví a s dárky je pošle do Španělska. Simona se nad krabicí rozpláče dojetím – a zřejmě i lítostí nad sebou. Rodina tu totiž sestává jen z ní a jejích dětí, Petr se nad rodinou vznáší jako mocný pán a vládce, kterého se lze bát, ale nelze ho milovat.

Tomanová nic neříká, jen ukazuje. Je možná až příliš decentní. Na konci jejího filmu by měla stát důrazná interpunkce: jak je možné, že tihle lidé jsou Stále spolu? Proto, že lidem jako je Petr je nesmírně těžké utéct.