Vydáme‑li se na cestu seberozvoje, můžeme tím do jisté míry ztratit kontakt se svým okolím. Může pro nás být složité najít rovnováhu mezi respektem ke druhému, k jeho způsobu vidění světa, a touhou po sdílení, která je společná všem lidským bytostem. Musíme být na „cestě za sebou samým“ opravdu sami?

Naše vnímání druhých je velmi často založeno na našich vlastních zkušenostech a předpokladech o tom, co si myslíme, že druhý dělá, myslí nebo cítí.

Vidíme‑li u země sehnutého člověka, naše první myšlenka se odvíjí podle našeho nastavení: je mu špatně, má vysoký krevní tlak, je opilý, sehnul se pro něco, co mu vypadlo z kapsy, a podobně. Co dělá ve skutečnosti? Uviděl u země vzácného motýla a pozoruje ho.

Jedna ze starých filozofických zásad praví, že poznání se děje podle způsobu poznávajícího. To znamená, že naše vhledy, intuice, nápady a myšlenky jsou sice tím nejlepším, co z nás může vzejít, ale nemusí korespondovat se skutečností, a už vůbec ne s vnímáním a prožíváním druhého člověka, komunikačního partnera. Jak a na čem se pak ale můžeme shodnout? Je shoda vůbec možná?

Vnímání bez předpokladů

Jak dosáhnout toho, abychom se pokud možno co nejvíce přiblížili realitě a byli v dialogu s druhým člověkem? Fenomenologie nabízí cestu uzávorkování vlastního poznání a otevření se tomu, co se vyjevuje. Reflektujeme vlastní předpoklady a zkušenosti, ale současně jsme otevření novému a odlišnému.

I když tedy zjistíme, že člověk sehnutý u země je opilec, který měl neslušné návrhy, když jsme se mu pokoušeli pomoci, přesto se můžeme ještě znovu otevřít nové zkušenosti a zkusit pohlédnout na situaci s vědomím, že existují ještě další možnosti, a to právě možnosti diametrálně odlišné od naší předchozí zkušenosti i od našich třeba velmi barvitých představ.

Když se partner začíná chovat pro nás nezvykle, může to být z mnoha důvodů. To, co nás napadá o sobě, o druhých a o světě, nemusí mít moho společného s realitou.

To, že poznáváme podle našeho způsobu, má vcelku významný vliv na vnímání druhých. Dejme tomu, že partner doma neustále šoupe nohama a nás to ruší. Dělá to schválně? Chce nás nazlobit? To všechno nás může napadnout. Ale také může mít kalhoty z kousavého materiálu, problémy v práci, nemusí stíhat nějaký termín anebo prostě potřebuje více pohybu.

Podobně když se partner začíná chovat pro nás nezvykle, může to být z mnoha důvodů. To, co nás napadá o sobě, o druhých a o světě napoprvé, nemusí být přesně realitou, která odpovídá tomu, co druhý skutečně dělá, vnímá či potřebuje.

Ty jsi prostě…

Další překážkou ve vnímání druhých je, že druhému připisujeme vlastnosti, které máme sami, ale neuvědomujeme si je.

• „Musíš tak křičet?“ volá hlasitě partner na druhého, který mlčí.
• „Ty jsi naštvaná,“ říká nazlobený partner partnerce, která se na něj jen mlčky kouká.

Jindy mohu sama sobě připisovat vlastnosti, které bych si přála mít, ale ve skutečnosti je nemám:

• „Snažím se dobře vycházet se všemi lidmi.“
• "Chci jen dobro ve světě“ a podobně.

Tento mechanismus se nazývá projekce a představuje promítání nevědomých obsahů vlastního nevědomí do druhých lidí. Sami u sebe danou vlastnost nepřiznáváme, ale velmi dobře ji vidíme u druhých.

Jedinou cestou k lepšímu vnímání sebe i druhých je přiznat si, že člověk není až tak dobrý, jak by si přál. Že s některými lidmi opravdu vyjít nechce. Že je někdy také sobecký, nelaskavý, lakomý a nepřeje druhým to, co si poctivě zasloužili, ačkoli takové lidi může mít jako vzor k dalšímu životnímu směřování.

Změň sebe, změníš svět

Proto se na cestě osobního rozvoje doporučuje zabývat se pouze sebou a změnou sebe sama, podle rčení: Když mi bylo dvacet, chtěl jsem změnit celý svět, když mi bylo čtyřicet, chtěl jsem změnit lidi okolo mě, když mi bylo šedesát, pochopil jsem, že mohu změnit pouze sebe. Změnil jsem se a změnil se celý svět. Nemůžeme se totiž domnívat, že do druhého automaticky vidíme, a už vůbec ne, že druhého můžeme jakkoli změnit. Jediná bytost, kterou máme moc změnit, jsme my sami.

Dobrým začátkem, aby člověk začal být v dialogu se sebou a s druhými, je vnímat a reflektovat, že velmi často to, co nás napadá při vnímání sebe, druhých a světa, není to jediné nejlepší vysvětlení (ale může jím být a je skvělé se po důkladné reflexi k tomu prvnímu vrátit).

S druhým se můžeme sblížit pouze ve svobodném a oboustraném pokusu o poznání druhého a sdílení sebe.

Tento způsob bytí má jeden velký zádrhel: můžeme narazit na limity či hranice druhého, který nechce jít touto cestou. A není možné nikoho druhého nutit, aby šel se mnou mou cestou. Proto, když člověk začne pracovat sám na sobě, musí si uvědomit, že pracuje opravdu na sobě. Druhým může pouze nabízet, co ve svém světě objevil, a čekat, zda to někoho zaujme natolik, aby se přidal.

S trochou nadsázky je možné říci, že pokud druhé nepřesvědčíme, že to nové, co jsme objevili, má pro ně cenu, buď jsme se ve skutečnosti nezměnili, nebo změnu nerealizujeme tak, aby si toho všimli (nebo mají jiné, palčivější problémy, které zase nevidíme my). Anebo je v naší vzájemné komunikaci a vzájemném vnímání jiný důvod, kterému bychom měli otevřeností a uzávorkováním svého přesvědčení přijít na kloub.

Dialog, kontakt, dotek

Možná vás při čtení těchto řádků napadá, zda je kontakt s druhým vlastně nemožný, nebo že poznání sebe, druhých a světa vůbec není možné, zda nejsme Leibnizovy monády, naprosto soběstačné bytosti bez možnosti skutečného konataktu s druhými?

Tradice personalistické filozofie (např. Martin Buber, Ferdinand Ebner či Franz Rosenzwieg) respektuje a uznává jedinečnost každé lidské bytosti a nabízí cestu k druhému ve formě dialogu. S druhým se můžeme sblížit pouze ve svobodném a oboustraném pokusu o poznání druhého a sdílení sebe.

Cesta k druhému člověku a s druhým člověkem je jedním z největších dobrodružství lidské pouti.

Člověk je také obdařen nejen rozumem, ale i emocemi, které umožňují hluboké porozumění beze slov, souznění a sblížení. I malé děti, které mají citové vazby na zpočátku matku, později i na otce, nám mohou být příkladem, že komunikace a spolubytí je možné.

Cesta k druhému člověku a s druhým člověkem je jedním z největších dobrodružství lidské pouti. Určitě všichni známe ve svém okolí některé přátele i partnery, kterým se to povedlo, případně můžeme využít některé aspekty ze života druhých, které dokážeme vysoce vyzdvihnout.

Rozhodnutí, co si z lidské zkušenosti ponecháme a co rozvineme, je na nás. Samozřejmě, mnohdy je lidská svoboda podstatně omezená a člověk má jednoznačně vymezené mantinely, odkud pokud se může rozhodovat – přesto vždy nějakou míru svobody má.

Expertem na vlastní život

Z těchto důvodů se mnohé psychoterapeutické školy rozhodly pokládat klienta za experta na svůj život a důvěřovat mu, že je to právě on, kdo ví nejlépe, jak naložit se svým vlastním životem. Proto to není psychoterapeut, který na první pohled vidí, co potřebuje klient, který přišel požádat o pomoc, a není to terapeut, kdo nejlépe ví, co by klient měl dělat.

Psychoterapeut by klienta měl umět doprovázet k tomu, co klient pro sebe poznává jako nejlepší, a v ideálním případě i k tomu, co je tou nejlepší možnou variantou naplnění osobních možností daného člověka. Psychoterapeut také musí umět pomoci druhému tyto nejlepší možnosti nacházet.

A přítelem na cestě, lidmi, kteří dovedou být i pro druhé, můžeme být vlastně všichni.