Úzkost v těle

Před rokem se u mě začaly objevovat panické ataky a výrazné tělesné projevy úzkosti. Přestože jsem už tehdy studovala psychologii a pojmy jako silná úzkostná reakce jsem znala, zprvu mi vůbec nepřišlo na mysl, že by to mohla být úzkost. Mnohem skutečnější bylo, co se dělo s mým tělem. Bušení srdce, nepříjemné pocity na hrudi, pocit nedostatku vzduchu (ten především) nebo chvíle, kdy jsem si večer lehla do postele a najednou intenzivně vnímala tepání v celém těle. Člověk pak snadno začne přemýšlet, jestli s ním není něco fyzicky špatně. Tenkrát jsem sice měla komu se svěřit, ale v mém okolí nikdo takovou zkušenost neměl, a tak bylo opravdu těžké vysvětlit, co se se mnou děje, a vlastně to i celé pochopit. Tento článek píšu pro všechny, kdo zažívají podobné problémy a myslí si, že je jejich prožívání nenormální.

Jak může člověk poznat, kdy za výraznými fyzickými projevy stojí úzkost? A proč je někdy tak těžké připustit si, že se něco děje právě v psychice a právě mně? Se záměrem rozpoznat hranici mezi tělesným prožitkem a psychikou jsem oslovila k rozhovoru psychoterapeuta Tibora A. Brečku.

„Nejdřív bych trochu korigoval představu, že všichni vlastně víme, co úzkost znamená,“ říká odborník. „Slovo úzkost je dnes poměrně často používané na sociálních sítích i v médiích, ale to ještě neznamená, že mu všichni skutečně rozumíme.“ Úzkost sama o sobě podle něj není špatná emoce – důležitá je hlavně její síla, četnost a to, jak nás během života ovlivňuje.

Tělo prožívá, hlava vyhodnocuje

Pokud se zaměříme přímo na tělesné projevy úzkosti, kterými jsou třeba zvýšená tepová frekvence, intenzivnější bušení srdce nebo zrychlené dýchání, mohou tyto prožitky připomínat závažný kardiovaskulární problém, nebo se dokonce můžeme cítit v silném ohrožení života. Natolik jsou výrazné. Když jsem toto zažívala víceméně jako každodenní rutinu, začalo mě zajímat, proč vlastně úzkost vyvolává tak výrazné tělesné reakce. Co se s mým tělem v tu chvíli děje?

„Každá emoce se objevuje na několika úrovních,“ vysvětluje Tibor Brečka, „intenzita fyziologických projevů může souviset s intenzitou úzkosti, zároveň se ale mezi jednotlivými lidmi výrazně liší.“ Lidé často popisují bušení srdce, tlak na hrudi, pocit nedostatku vzduchu, závratě nebo třes. Podle odborníka je důležité rozlišovat mezi samotným fyziologickým projevem, úzkostí a strachem, který se může následně přidat.

Představte si situaci, kdy vám při běžné každodenní aktivitě výrazně stoupne tep, začnete mít pocit, že nemůžete pořádně dýchat, potíte se, točí se vám hlava a nerozumíte tomu. Nemáte ani nejmenší tušení, že by mohlo jít o úzkost, protože jste to nikdy předtím nezažili, což byl přesně můj případ. Sama jsem si v tu chvíli myslela, že to opravdu nezvládnu, že se nenadechnu. To je první zkušenost, velmi intenzivní a opravdu náročná. Můžu znát teorii a myslet si, že vím, jak se úzkost projevuje, a přesto ji nepoznám.

„Spíš vás napadne, že se něco děje,“ přikyvuje odborník. „A právě tím se nastartuje další emoce a tou je strach z aktuální situace, z toho, že nerozumím tomu, co se děje, nebo že ztrácím kontrolu.“ Strach pak může původní tělesnou reakci ještě zesílit, a tak se můžu dostat do nekonečného začarovaného kruhu, je to tak? „Přesně tak. Člověk nejprve zaznamená tělesný příznak. Protože mu nerozumí, začne se ho bát. Strach zvýší jeho pozornost vůči tělu a samotné tělesné projevy úzkosti mohou následně působit ještě intenzivněji.“

Pokud se zaměřím na určitý projev těla a detailně ho pozoruji, můžu mít pocit, že je něco špatně… Snadno spadnu do neustálé kontroly: to, co pro mě původně bylo jen běžným tělesným pocitem, se postupně stává středem pozornosti. Když první silnou tělesnou reakci vyhodnotím jako ohrožení, můžu se příště začít svého těla obávat ještě více. Proto je důležité, jak svůj zážitek zpracujeme, jak mu porozumíme a co si z něj odneseme, připomíná psychoterapeut.

Obtížné tělesné příznaky ale podle něj není vhodné automaticky přisuzovat psychice. Je důležité zvážit, jestli obtíže nemají somatickou příčinu, a hlavně u nových nebo výrazných příznaků ji vyloučit. Jestli prožíváte silné obtíže, prvním krokem je návštěva lékaře, který může vyloučit například srdeční nebo jiné tělesné příčiny. Teprve pak, když vyšetření neprokáže somatický problém, je vhodné zvažovat psychické faktory.

Mohlo by vás zajímat

Buď sám sebou

Aby novodobé přikázání nezůstalo frází, musí se napojit na individuální témata.

Přečíst článek

Hlubiny duše

Stále přemýšlím, proč jsou pro mě většinou úzkostné projevy výraznější právě večer, když ulehnu do postele a všechno kolem se ztiší. „Pokud už máme vyloučenou biologickou příčinu, můžeme se ptát, odkud úzkost pramení,“ říká Tibor Brečka. Právě večer podle něj může hrát roli to, že přestanu být zaměstnaná běžnými povinnostmi, starostmi a aktivitami.

Přes den se věnuji škole, práci, lidem kolem sebe nebo nejrůznějším úkolům, když ale okolí utichne, objeví se prostor pro moje myšlenky a pro můj svět. „Jako kdyby mysl najednou měla čas zabývat se jinými, vzdálenějšími věcmi, než je to, co mám napsat do seminární práce nebo co mám koupit k obědu.“ A právě v takovém klidu můžu začít mnohem intenzivněji vnímat tělo i vlastní myšlenky.

Když svému tělu dovolím odpočinek, teprve pak vstřebává střípky stresu z celého dne a pomalu je reguluje. K tomuto porozumění u mě osobně vedla dlouhá cesta. Fyzické vysvětlení je v něčem jednodušší a přijatelnější. Psychická příčina totiž může znamenat, že se dotkneme něčeho, čemu sami úplně nerozumíme nebo čemu bychom se raději vyhnuli. Možná je to stále mezi lidmi považováno za slabost.

„Z psychoanalytického pohledu je důležité, že o něčem vědět ještě neznamená skutečně rozumět tomu, jaký význam to má právě pro nás,“ vysvětluje odborník. „Freud chápal úzkost mimo jiné jako signál psychického nebezpečí – jako upozornění, že se člověk dostává do situace, která je pro jeho psychiku nějakým způsobem ohrožující, i když si nemusí být vědom proč. Proto můžeme teoreticky velmi dobře vědět, co úzkost je, a přesto nemusíme rozpoznat její význam ve vlastním prožívání. Lacan pak zdůrazňuje, že úzkost není jednoduše strachem z něčeho konkrétního. Dokonce říká, že úzkost není bez objektu, přesto její objekt však není vždy něčím, co bychom dokázali jednoduše pojmenovat. Úzkost se může objevit ve chvíli, kdy je narušen náš obvyklý způsob, jak rozumíme sami sobě, své touze a tomu, co od nás očekávají druzí. Člověk proto může velmi intenzivně něco prožívat, aniž by dokázal říci, čeho se vlastně bojí…“

Porozumění a pocit bezpečí

Kdy vyhledat pomoc? „Ve chvíli, kdy vám to výrazně zasahuje do kvality života a zároveň máte pocit, že už s tím sami nejste schopni nic udělat,“ shrnuje psychoterapeut. V úzkosti potřebujeme hlavně dvě věci: pocit bezpečí a orientaci v tom, co se nám děje. Proto vlastně často hledáme ujištění u lidí, kterým důvěřujeme. Můžeme tak zažít, že nejsme sami a že nejsme „divní“ kvůli tomu, co prožíváme. Sdílení starostí s blízkými může opravdu pomoci. Pokud ale nestačí a obtíže začnou člověka omezovat v každodenním životě, je v pořádku vyhledat odborníka.

Co pro sebe můžeme udělat přímo ve chvíli, kdy se tělesné projevy objeví? Já se často musím zcela zastavit a nadechnout. Do břicha a pomalu, výdech prodloužit a zvědomit si přítomnost. Také mi pomáhá, když udělám nucený úsměv. Vím, že to v tu chvílí je zvláštní, ale věřte mi, že to něco s člověkem opravdu udělá…

Podle Tibora Brečky mohou v krátkodobém horizontu pomoci některé techniky používané v kognitivně‑behaviorální terapii. Například pracovat s automatickou myšlenkou, která se během úzkostné reakce objeví. Místo rychlé interpretace „něco se se mnou děje“ člověk vědomě hledá realističtější vysvětlení. Například si řekne, že prožívá úzkostnou reakci, a nemusí se jí ještě více lekat.

Právě změna způsobu, jakým člověk svou tělesnou reakci interpretuje a pochopí, mnohdy pomůže přerušit začarovaný kruh mezi tělesným příznakem, strachem a dalším sledováním těla. V tom spočívá jeden z největších posilovačů úzkosti. A také její paradox. Člověk může velmi dobře znát příznaky, ledacos o úzkosti vědět, a přesto ji nepoznat, když se objeví v jeho vlastním těle.

Dalším dobrým krokem tedy je najít svůj spouštěč úzkosti. Mým spouštěčem je určitě více aspektů. Některými z nich, které už mám dobře vypozorované, je velký tlak na výkon vedoucí ke stresu a obavám z budoucnosti nebo také přílišné pozorování svého dechu a jeho odchylek, které mi následně způsobují chvilkovou úzkost. Nicméně neznám všechny spouštěče. Především ty, které jsou na nevědomé úrovni, a pro mě tím pádem cizí. Tady už nastupuje hlubší sebepoznání, ideálně jako součást psychoterapie.

Nevěšte hlavu, pokud své spouštěče ještě neznáte. Už jen to, že si dáváte dohromady poznatky, je začátek cesty. Stejně jako jednoduchá otázka: Co se právě děje s mým tělem a čeho se vlastně bojím?