„Jen mi prosím řekněte, co s ním mám dělat? Vždyť jsem jeho máma. Je to moje chyba? Co jsem udělala špatně? Nebo ho nemám podporovat? Nebo pro tentokrát, ještě jednou naposled? Co když jsem ho měla víc objímat, když byl maličký? Možná jsem se s ním měla víc učit nebo být přísnější… Co mám ale dělat teď? Můžu mu pomoci? Můžu za něj zaplatit dluhy? Mám mu zařídit léčbu? Jak mám napravit svoje chyby? A co jsou vlastně ty chyby?“ Mnoho myšlenek a otázek, které vyvolávají vztek, lítost, obavy, pocity viny, zodpovědnost za věci, které nemůžeme ovlivnit. V tomto článku bych se ráda podělila o několik myšlenek k situacím, kdy si na sebe matky, nejčastěji starostlivé a milující, berou zodpovědnost za štěstí svých dětí. Za jejich život. Za to, že se rozhodnou žít správně. Za to, že budou žít čestně, spokojeně a nebudou nikomu ubližovat – ani sobě, ani druhým.