Jeanette Taylorová z Floridské státní univerzity nedávno v časopise Science zveřejnila společně se čtyřmi dalšími spolupracovníky výsledky svého výzkumu učení čtení u dětí. Taylorová se svým týmem srovnávala jednovaječná a dvojvaječná dvojčata. Je to oblíbená – a nejspíš jediná – možnost jak posoudit, které schopnosti vznikají vlivem dědičnosti a co v naší osobnosti formuje vliv prostředí.

Jednovaječná dvojčata vznikají, když se z jednoho oplozeného vajíčka v děloze matky utvoří dvě embrya. Mají proto stejnou DNA. Dvojvaječná dvojčata se vyvíjejí ze dvou vajíček oplodněných dvěma spermiemi. Jsou proto jako běžní sourozenci, jen stejně stará. Sdílí padesát procent DNA.

Moderní lidská společnost je založena na psaném slově. Nikdo zatím nevymyslel lepší způsob sdělování informací. Čtení je důležitá dovednost, neboť zprostředkovává přístup ke vzdělání. Děti se ve své schopnosti naučit se číst liší. Podle Taylorové však nebylo jasné, jaký podíl má na těchto rozdílech dědičnost a jaký prostředí. Než zveřejnili svou práci.

Horší učitel, horší čtení

Výzkumu se zúčastnilo přes 800 dvojčat. Z toho bylo 280 jednovaječných a 526 dvouvaječných. Všichni prvňáci a druháci z kalifornských základních škol. Děti pocházely z různých etnických skupin: 27 % bylo černochů, 33 % Hispánců, 35 % bělochů. Ostatní byly smíšeného původu nebo z jiných méně častých etnik.

Dvojčata, jejichž učitelé byli podle výsledků ostatních žáků horší, měla také podstatně horší výkony. Statistický test ukázal, že špatní učitelé opravdu snižují výkony dětí.

Pokrok ve čtení měřili psychologové běžným, široce používaným testem. Kromě srovnání jednovaječných a dvouvaječných dvojčat zkoumali i vliv úrovně učitelů. Odhadli ji podle výsledků dětí ze stejných tříd, do nichž dvojčata chodila.

Dědičnost se na osvojování čtení podílela ze 47 %. Prostředí, které děti ovlivňovalo, badatelé dále rozdělili na sdílené (společná domácnost) a nesdílené. Sdílené prostředí předurčovalo podle statistických výpočtů 37 % výsledků, nesdílené 16 %. Geny jsou tedy velmi důležité, ale nejsou zdaleka jediným faktorem, který ovlivňuje naši schopnost naučit se číst.

Ještě zajímavější je, jak dědičný potenciál modifikovala úroveň učitelů. Dvojčata, jejichž učitelé byli podle výsledků ostatních žáků horší, měla také podstatně horší výkony. Jeanette Taylorová se spolupracovníky vybrali 216 dvojčat, u nichž vztah podrobněji prozkoumali. Statistický test ukázal, že špatní učitelé opravdu snižují výkony dětí.

„Jsou‑li učitelé nekvalitní, genetická proměnlivost dětí je přiškrcena. Pokud jsou kvalitní, kvete,“ píší vědci. Genetické možnosti člověka se rozvíjejí podle prostředí, v němž vyrůstá.

Výchova vs. dědičnost

V předchozích podobných studiích vycházel podíl dědičnosti vyšší. Nejvíc to bylo 82 %. Průměr všech, které měli Taylorová a spol. k dispozici, je 65 %. Podle vědců ale děti v předešlých výzkumech pocházely ze stejných etnik, a tím pádem i stejného prostředí. Není proto divu, že se jeho vliv neprojevil. Mnoho dětí z výzkumu Taylorové a dalších bylo z chudých rodin. Předchozí výzkumy podle nich společenské rozvrstvení ignorovaly.

Výsledky jsou závislé na způsobu hodnocení kvality učitelů. Pokud by někdo jiný použil odlišnou metodu, třeba by dospěl i k jiným závěrům. Do budoucna by se hodilo to vyzkoušet. Učitelé by mohli méně ovlivňovat starší děti, protože ty už jsou samostatnější.

Tento projekt je pokračováním staletého sporu mezi zastánci dědičnosti a výchovy. Spor by se dal s hodně velkou dávkou nadsázky označit za souboj přírodních a společenských věd. Mnoho společenských vědců by nejraději omezilo vliv dědičnosti na znaky, jež jsou pro ně nepodstatné, jako třeba barva očí. Přírodovědci by zase rádi viděli větší vliv genů. Dědičnost a výchova zřejmě nejsou protikladné síly, nýbrž spoluhráči. Všichni jsme výsledky působení obou dvou.

Zdroj: J. Taylor et al. (2010): Teacher Quality Moderates the Genetic Effects on Early Reading. Science, 328, 512–514, DOI: 10.1126/science.1186149