Začněte špatně

V létě umřel můj nejoblíbenější hudebník. Poprvé jsem Glena Hansarda viděla naživo ve svých sedmnácti. Tehdy zdaleka nebyl tak slavný, oscar za písničku z filmu Once ho teprve čekal. Od té doby mi jeho hlas zpíval ke šprtání středoškolské matiky, jako soundtrack k láskám i rozchodům, cestou na přijímačky, v nemocnici, na svatbě, u porodů mých dětí.

Lidi oslovovala jeho hudba, jeho temperament, hlas, trhající se struny na kytaře s trsátkem vyšoupanou dírou v trupu… samozřejmě. Ale ještě mnohem víc to, jak se vztahoval k nim samotným. Ať vás na jeho koncertě bylo dvacet nebo tři tisíce, uměl v každém vzbudit dojem, že jste staří známí a klidně byste spolu mohli jít na pivo. A taky že v protloukání se těžkostmi života nejste sami, protože ten zrzavý Ir vás snad normálně chápe, vždyť o tom zpívá. Zkrátka uměl nějak zachytit kus pravdivé lidské zkušenosti.

Když zemřel, často o něm padala slova jako anděl, síla přírody, vtělení hudby. A nějakou dobu jsem o tom taky tak přemýšlela. Ale jak odcházel ten největší zármutek a poslouchala jsem ten a zase onen rozhovor s Glenem, došla jsem k závěru, že je to jinak. Byl to úplně normální týpek, který prostě jenom dělal to, co měl rád. Což v sobě obsahuje mnohem víc magie. Je to totiž dostupné každému. I mně. I vám.

Bez ohledu na výsledek

V jednom z rozhovorů mluvil Glen Hansard o tom, že během jeho dětství kousek od nich bydlel spisovatel. Jednou se za ním vypravil a zeptal se ho, jak se člověk takovým spisovatelem stane. A on řekl: Tak, že píšeš. Píšeš hodně, hromadu špatných textů, občas nějaké dobré. A mimo jiné i to vedlo později Glena ke zjištění, že pokud si vezme kytaru, jsou šance, že vymyslí písničku, a naopak pokud si ji nevezme, je téměř jisté, že žádná písnička nevznikne.

Je potřeba si dovolit psát špatné písničky, aby existovala možnost, že časem vzniknou i nějaké dobré. Přitom v naší kultuře (a škole) obvykle oceňujeme výsledky. Hodnotí se stav věci tak, jak je teď – na jedničku, na pětku. I jako rodiče se teprve pomalu učíme chválit snahu, zaujetí, proces tvorby, progres, radost. Pořád je pravděpodobnější, že zkusíte napsat písničku, zhodnotíte, že je špatná, usoudíte, že nemáte talent, a nenapíšete už žádnou druhou.

Obecně máme jakýmsi kulturním omylem zažranou pod kůži bizarní myšlenku, že má cenu se do něčeho pouštět jen tehdy, když „z toho něco bude“. Můj děda studoval klavírní konzervatoř a cvičil tři hodiny denně. Když usoudil, že nikdy nebude tak dobrý, aby hrál s filharmonií, klavíru nadobro nechal a nesáhl na něj desítky let.

Od něj jsem nasála myšlenku, že kdokoliv, kdo to v hudbě někam dotáhl, začal hrát v šesti letech (takže později už skoro nemá cenu začínat). S klavírem jsem to dokonce i stihla. Ale stejně jsem postupně nechávala těch nástrojů, u kterých bylo zřejmé, že to s nimi už nedotlačím „aspoň“ na hraní v kapele. Jako by neměly žádnou hodnotu radost ze hry, zaujetí, odpočinek. Ani ty tóny samotné, pokud je nebude slyšet někdo jiný než rodina.

Jak uvažujeme o sobě a o chybách

Kromě problematických úvah typu v jakém věku se musí začít nebo s jakým výhledem do budoucnosti má cenu se do něčeho pouštět je tu ještě jedna a ta je snad nejsilnější – „co se dokážu naučit“ a „na co mám talent“.

Mohlo by vás zajímat

Podvyživené vztahy

Nedostatek péče a zájmu zabíjí vztah pomalu a nenápadně. A pak „najednou“ přijde třeba nevěra.

Přečíst článek

Říká se tomu fixní myšlení. V knížkách ho popisovala americká psycholožka Carol Dweck. Myslí se tím ve zkratce přesvědčení, že buď na to máš buňky, nebo ne. Ať už jde o smysl pro rytmus, matematiku, horolezení… nebo schopnost jednat v klidu a asertivně komunikovat. Pokud se mi něco v té které oblasti nepovede, pokud mě někdo upozorní na chybu, znamená to, že na to nemám. A je to prostě další důkaz, že se do toho radši nemám ani pouštět.

Ve fixním mindsetu chybí všechny ty odstíny šedi mezi máš na to a nemáš na to. Tím myslím: Zatím na to ještě nemám. Postupně se tohle učím. Časem se v tom budu zlepšovat. Zní to banálně, ale ono to opravdu vypadá, že jsme schopní se zlepšit i ve věcech, kde se tradičně vrozenému talentu přisuzuje velký význam. Opravdu může být bubeník z člověka, který smysl pro rytmus kdovíjak silný neměl. Opravdu vás může začít bavit matematika ve čtyřiceti.

Rozdíl je v tom, jak se zachováme při střetu s těžkostí. Pokud jsme přesvědčení, že inteligence nebo talent jsou zkrátka dané, budeme mít tendenci se vzdávat, vyhýbat nebo třeba i podvádět. Špatný výsledek je potvrzením, že jsme hloupí nebo neschopní. Jestliže ale věříme, že snahou se člověk může zlepšit, snáze přijmeme výzvu a nezdar nás tolik nerozhodí. Patří totiž k procesu.

Psychoterapie je taky učení

V terapii se často učíme vnímat svoje vlastní emoce, tělesné pocity a díky tomu svoje potřeby. A taky propojovat nové náhledy, příběhy a porozumění. Daniel Siegel v knize Vnitřní nazírání popisuje klienta Stuarta, který k němu přišel ve věku 92 let. Celý život byl velice racionální, „po právnicku“, logicky uvažující člověk. Emocí byste se u něho moc nedočkali, a tím pádem ani kdovíjaké vřelosti, natož láskyplných projevů. Do terapie ho tak trochu dostrkala jeho žena.

Oficiální diagnóza byla depresivita, Stuart především říkal, že by si jeho žena na stáří asi zasloužila lepšího společníka. Terapii moc nevěřil, ale dobře reagoval na vědecká vysvětlení. Siegel ho naváděl, ať věnuje vědomou pozornost pocitům v těle, emocím, smyslovým vjemům. Požádal ho třeba, ať mu popíše svou snídani. Na začátku Stuart řekl: „Měl jsem cereálie.“ Siegel ho ale žádal, ať mu popisuje snídani v obrazech a smyslových vjemech. „Sypu cereálie do modré misky, slyším, jak cinkají. Beru do ruky lahev s mlékem, chladí mě do dlaně. Pomalu nalévám mléko na cereálie.“

Stuart začal po nějakém čase skutečně roztávat. Svět vnímal jaksi živěji, více ho zajímal, více si ho užíval. Díky tomu, že se lépe napojil na své vlastní emoce, dovedl být empatičtější i vůči své ženě – zkrátka její emoce dovedl lépe zachytit skrze své vlastní postupně objevované emoce. V knize tahle dojemná kazuistika končí tím, že si Stuart nechal od své manželky poprvé v životě namasírovat záda a řekl: „Páni, to je ale příjemné.“

Co zkusíte dneska?

Podobnou optikou se můžeme podívat na všechno, o čem jsme si kdy mysleli, že nám nejde a nemáme na to buňky. Spíš jsme se jenom dál nerozvíjeli. Anebo nám cestu zabarikádovaly nějaké nešťastné zážitky (sama jsem si kvůli tělocviku na základce až do dospělosti myslela, že v životě nechytím míč). Nebo přesvědčení, že zabývat se něčím jen tak pro radost „nemá cenu“.

A tedy pokud cítíme, že by nám něco ze zabarikádovaného udělalo radost, můžeme to klidně „odbarikádovat“ a jít se to místo stesků radši učit. Dneska bude až vtipné, jak strašně moc nám to nepůjde. Zítra to možná bude taky samá frustrace. Ale pozítří se něco podaří. Popozítří si všimneme, že nám daná činnost fakt začíná jít čím dál líp. 

A proč vlastně něco nového zkoušet? Když se podíváme na svůj život zpětně třeba ve třiceti nebo v padesáti, vidíme, že dopředu by se to naplánovat nedalo. Objevovali se různí lidé, kteří nás k něčemu pozvali. Zhmotňovaly se příležitosti, které bychom si nevymysleli. Není prakticky možné vidět dopředu, co „k něčemu bude“. Nepustíme se do psaní povídky, protože už rovnou vidíme ve své hlavě, jak z nás stejně nebude spisovatel. A třeba nebude, ale dovede nás to někam, kam bychom se jinak nedostali a kde budeme spokojení.

Tím spíš, jak se svět plní vypulírovanými texty, obrázky a aranžemi od AI, bychom si měli (sami sobě i vzájemně jeden druhému) dovolit tvořit průměrné umění, učit se islandsky a věnovat se dalším z výkonového pohledu nesmyslným činnostem jen proto, že nás těší. Taková je totiž definice hry v dospělém věku. A navíc to vypadá, že začít se dá i v 92 letech.