3. 9. 2026
Většina z nás ví, jak vypadá zármutek, když někdo odejde navždy. Víme, že člověk zemřel. Někdy to dlouho neumíme přijmout, ale dokážeme říct ostatním: „Ztratil jsem člena rodiny.“ Těžko se ale hledají slova pro ztrátu, která přichází, přestože žádný definitivní konec zatím nenastal. A právě proto si myslím, že je důležité mluvit o lidech a rodinách, kteří milovanou osobu postupně ztrácejí kvůli dopadu demence.
Když jsem byla (o dost) mladší, brala jsem větu má demenci především jako zdravotní fakt. Něco jako má chřipku nebo zlomil si nohu. Prostě se něco pokazilo po zdravotní stránce, řeklo se to okolí, rodina věc přijala a nějak se přizpůsobila. Tady je asi evidentní, že jsem se terapeutkou nenarodila a musela jsem se jí postupně stát.