K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Ateistka hledá Boha

Jsem přesvědčena, že víra člověku v životě pomáhá. A tak už roky hledám Boha, zatím marně.

Klára Olexová

Klára Olexová

2. 5. 2011

Nedávno jsem byla na akci Celonárodní čtení Bible v Městské knihovně v Praze. Na pódiu seděli čtyři pánové a jeden z nich byl ten, kvůli kterému jsem do knihovny přišla.

Ekonom Tomáš Sedláček mě párkrát v televizi zaujal originálním výkladem Bible a jeho knihu Ekonomie dobra a zla jsem přečetla skoro do půlky, i když jsem většinu nechápala. A protože se něco dozvíte vždycky jen od toho, kdo je chytřejší než vy, zeptala jsem se ho.

„Ráda bych věřila v Boha, ale moc mi to nejde. Můžete mi dát nějaké praktické rady, jak uvěřit?“ Nebylo to moc inteligentní, ale jsem ženská. Praktická, i když jde o transcendentno.

Pan Sedláček ale ženská není, a tak vypadal mým dotazem trochu zaskočen. V odpovědi ho předběhl psychiatr a teolog Max Kašparů: „To je právě ten problém dnešních lidí. Všechno chtějí vědět prakticky,“ posteskl si. A já se zastyděla.

„Mně Bůh oslovil v pubertě, čili moc nechápu, na co se ptáte,“ navázal na něj Tomáš Sedláček a já si připadala jako vůl všech volů. Ale aspoň jsem se poučila. Takhle se věřícího ptát nemůžu.

Když budu tlouct, bude mi opravdu otevřeno?

Další pokus. Koupila jsem si knížku katolického teologa Tomáše Halíka Divadlo pro anděly aneb Život jako náboženský experiment a svitla mi naděje, že by to snad šlo.

Abyste mi rozuměli, potřebovala jsem, aby mi někdo odpověděl na dvě základní otázky:

  • Můžu se k Bohu dopracovat, přestože mi nebyl dán dar víry?
  • Lze k němu dospět i cestou logiky a vůle?

V knížce říká Tomáš Halík nevěřícím přátelům-hledačům toto:

„Chovejte se tak, jako byste věřili, dělejte to, co dělají věřící (ano, choďte na mši, čichejte vůni kadidla) a postupně zjistíte, že vlastně věříte – přibližně toto radí Pascal svým nevěřícím přátelům. Tato často vysmívaná rada ve skutečnosti prozrazuje Pascalův hluboký psychologický vhled. Praxe a životní zkušenost je prvotní, intelektuální reflexe následuje.“

A tak jsem šla na Velký pátek, největší křesťanský svátek, do kostela. Studenti tam moc pěkně četli pašijové hry, v lavicích seděli mladí rodiče s malými dětmi, pan farář byl sympaťák… Sem budu chodit častěji a třeba to na mě nakonec sedne jako na toho ekonoma, řekla jsem si. 

Ale pak mě naštvali. Vypustili z pašijových textů větu „Bože proč jsi mě opustil?“. Tedy větu, která naznačuje, že se stal Kristus na kříži na chvíli ateistou (nakonec to vybral zvoláním: otče, do tvých rukou… znáte to).

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Možná, že v jednom z evangelií ta věta chybí, a právě to si pan farář vybral k recitaci, ale stejně… Osvícení zase nikde. (Tak mě napadá, že slova osvícení a osvícenství jsou si velmi podobná, přestože první používají věřící k dokladu Boha, zatímco druhé je synonymem pro intelektuální hnutí osmnáctého století, které Boha popírá a na piedestal staví racionalitu… No nic.)

Češi jsou národ věřících

Pomineme-li ty, co si udělali modlu ze své nevíry, dělíme se do čtyř základních skupin „věřících“.

  1. Jedna věří kartářkám a ezošamanům (to jsou především smutné ženy hledající lásku a obezřetní podnikatelé, hledající jistotu výdělku).
  2. Druhá skupina říká: „Ono něco je, ale nesmí se to přehánět.“  K těm se hodí slova psychologa a religionisty Pavla Říčana: „Člověk se (víře) musí a potřebuje odevzdat celý, stejně jako v manželství.“
  3. Třetí skupina věřících se hlásí k některé z církví nebo k židovství.
  4. A pak je tu ještě hnutí New Age s buddhismem, který je pro absenci pana vrchního někdy nazýván ateistickým náboženstvím.

Potíž je zkrátka  v tom, že si můžeme si vybrat – nejsme-li osvíceni, což vlastně nevím, co je. Proč to nevzdám a nejdu si radši koupit další boty? Představuju si víru jako barák pro duši. A bydlet potřebujeme, protože na existenci pod širákem nejsme stavění, tělesně ani duchovně.

Jenže dnešní člověk má problém uvěřit něčemu, co věda nezměřila. A tak trpíme. Je nám smutno, máme deprese, cítíme se osamělí a znudění. A přitom k tomu uprostřed všeho toho blahobytu nemáme jediný měřitelný důvod.

Boha jsem zatím nenašla, ale našla jsem jednu báječnou myšlenku. Jejím autorem je C.G. Jung: „To, že božství na nás působí, můžeme zjistit pouze prostřednictvím psýché. Přitom však nejsme schopni rozlišit, zda tyto účinky pocházejí od Boha, nebo z nevědomí.“

Fajn, můžu si tedy od hledání nepochopitelného trochu odpočinout a soustředit se zase na praktičtější psychologii. Podle Junga může Bůh sídlit právě v ní.