Je lákavé působit na své okolí jako člověk, který „se vyzná“ a nic ho nepřekvapí. Má to ale háček: zaběhaný řád a osvědčené postupy nesvědčí našemu mozku. Psychologie ví, že myšlení se rozvíjí jinak – neustálým rozrušováním stávající struktury novými podněty. Jak v sobě najít odvahu vystavit se neznámému a nečekanému?
Mám ráda emoce a emocemi ovlivněné chování sportovců. Při sportovním výkonu jich bývá hodně a jsou dobře čitelné. Chci dnes vyzdvihnout myšlenku, která se netýká jen sportu a může být dílčím uvědoměním, případně podpůrnou technikou při učení jakékoli vaší činnosti.
Inspiroval mne Wayne Gretzky, který je – podobně jako u nás Jaromír Jágr – v Kanadě považován za poloboha. Zaujala mě informace, že při svých individuálních trénincích údajně často padal, ač byl vždy vynikající bruslař a hokejista. Není těžké si představit, jak tato situace mohla vypadat zvláštně. Co si asi přihlížející říkali? Pokud někdo sledoval jeho trénink, mohl mu Gretzky připadat tak trochu zvláštní.
Co vlastně znamená být za blbce? V hlavách lidí se taková situace často pojí s pocitem studu, tedy pocitem, který se objeví ve chvíli, kdy nás druhý vidí tak, jak nechceme.
Dokážete si představit, jak již zkušeného hráče, obklopeného ostatními predátory na ledě, může ovlivňovat jeho ego, snaha být viděn jako někdo, kdo „umí“. Připojme si k tomu pocit zodpovědnosti, strach z neúspěchu a následky s nimi spojené, které bývají častokrát hlavní příčinou ustrnutí a ztráty radosti v celé řadě činností lidí i mimo sportovního prostředí.
Gretzkyho pády samozřejmě nesouvisely s tím, že by neuměl bruslit. Spíš je to tak, že se dobrovolně neustále pohyboval na hraně svých momentálních schopností, čímž samozřejmě více kazil. Zkoušel věci, které ostatní nezkoušeli, a zároveň se přirozeně učil selhávat. Díky této strategii dokázal rozvinout své hokejové schopnosti do dokonalosti.
Chybovat v klidu
Z hlediska psychologie a neurologie se neustálým rozrušováním stávajícího řádu či struktury novou zkušeností rozvíjí myšlení. Vytvářením nových neuronálních spojení se mozek zdokonaluje. Zkoušet, chybovat a znovu chybovat je způsob, kterým jsme se naučili například mluvit a chodit. Obecně k naučení čehokoli nového je třeba chybami procházet. Nejsou absolutními, ale jen kontrolními body, které nám pomáhají se posouvat dál.
V dospělosti to chce navíc odvahu – jak sami před sebou, tak před druhými. Být za blbce je schopnost se na chvíli oddělit od okolí, vydržet samotu, být hraví, dětští a kreativní. Schopnost být kreativní a individuálně se rozhodovat je u každého z nás odlišná. V tom se liší i kvalita našich výkonů. Individuálně se rozhodovat nás nikdo nenaučí, ale jsme zde velmi svobodní.
Jak ale v běžném životě rozeznat, kdy jsme „v tréninku“ a kdy už jde o skutečný zápas? Emocemi jsme začali a také jimi skončíme. V extrémních polaritách impulzivity na jedné straně a na straně druhé tendence vše promýšlet, kontrolovat a impulz zadržovat v sobě se výše zmíněná technika kloní více k tomu prvnímu pólu – k uvolnění, pouštění.
Občasná kontrola tu neslouží k sledování reakcí okolí, ale jako možnost vlastní nápravy. Při učení a rozvoji platí, že míra překonávání strachu by měla být pro nás únosná, a možná dokonce i příjemná. Čím méně energie budeme spotřebovávat ke kontrole, tím více jsme připraveni jít s kůží na trh.
