Nemoci duše většinou nejsou vidět. Spousta laiků, kteří je nepoznali na vlastní kůži, je proto považuje spíš za špatnou povahu, nevychovanost, slabou vůli a v nejlepším případě za nedostatek radostných podnětů. A podle svého naturelu nemocného buď peskují, sáhodlouze mu přednášejí nebo se ho pokoušejí nejrůznějšími způsoby rozveselit.
Ne nadarmo se depresi říká rakovina duše či rakovina vůle. Po kouskách užírá vše, co člověka doposud těšilo a dávalo mu smysl. Nedá se však objektivně změřit a už dávno se jí zmocnila lidová tvořivost – stejně jako jiných odborných termínů (debilita, kretenismus, hysterie, nymfomanie…).
Jejím jménem si totiž mnozí zvykli označovat i ranní nenáladu nebo pocit z nepovedené schůzky. Není divu, že velká část populace se pak považuje za odborníky na její „diagnostikování“ a „léčbu“. Stačí se přece trochu hýbat, tolik nepracovat, radovat se z toho, co máme, případně se pořádně zrestartovat alkoholem a je to!
Chyba je v těle
Deprese okolí zpravidla popuzuje, stejně jako setrvale špatná nálada, nakvašenost, kverulantství a malování čertů na zeď, což však jsou i projevy negativistické povahy duševně zdravých osob. Všichni proto hledají co nejrychlejší řešení stavu. Nemocný totiž kolem sebe často šíří náročné silové pole beznaděje, bezvýchodnosti a zmaru, které mnohdy bývá obtížné k uchopení i pro profíka, zejména pokud nemoc udeří mezi blízkými.
I když klinická deprese patří k duševním onemocněním, je i nemocí těla. „Kdybych u svých pacientů provedl lumbální punkci, mohl bych v mozkomíšním moku prokázat nedostatek dvou látek,“ píše ve své knize Depresivní onemocnění – prokletí silných britský psychiatr Tim Cantopher. Stručně řečeno se jedná o poruchu limbického systému. Ten řídí například cyklus bdění a spánku, tělesnou teplotu, náladu, stravovací návyky a hormony.
Uzavřený okruh limbického systému za normálních okolností udržuje naši náladu stabilní a při různých vybočeních oběma směry ji rychle vrací do původního stavu. Na limbický systém však působí řada faktorů, které ho mohou porouchat – viry, hormony, drogy, nadměrné množství alkoholu… Ničitelem číslo jedna je náš každodenní průvodce stres, který disponovaným jedincům často „přepálí pojistky“. U někoho v extrémní stresové zátěži dříve propukne tělesná choroba, jiný onemocní depresí.
Deprese může mít spoustu podob a projevů. Své oběti v první řadě nasadí tmavou optiku, která zcela přepíše všechny dosavadní události. Pohled do minulosti zčerná a narušená chemická rovnováha v mozku najednou nasvítí jen hračky, které nám někdo vzal, nespravedlivé výprasky, beďary, milostné trapasy a zklamání, pracovní neúspěchy, bolavé zuby, ukopnuté palce, zlomené nohy, ztracené peněženky i iluze (doplňte sami – člověk s depresí překvapivě nemusí mít na své pouti ani jednu „pořádnou“ tragédii, aby měl na takové onemocnění „nárok“…).
Mnohdy ani „depresář“, který je zrovna v kondici, neví, jak se k postiženému „kolegovi“ chovat. Nejhoršími konejšiteli bývají draví optimisté přesvědčení o tom, že stačí jen trochu kázně a sebeovládání, případně stokrát za trest opsat Život je krásný, takže už nikdy nebudu své bližní otravovat negativismem. Nemám univerzální radu, co dělat, protože každému pomáhá něco jiného, ale vysledovala jsem několik věcí, jimž je lepší se vyhnout (i zde mohou existovat výjimky, ale pak zpravidla nečelíte depresi, ale jen hodně mizerné náladě).
Raději nedělejte nic, než cokoli z následujícího seznamu:
„Co blbneš, seber se!“
Napadlo by vás říct něco takového člověku ležícímu se čtyřicítkou v posteli? Člověk s depresí by stejně jako lazar s chřipkou byl mnohem radši zdráv, a kdyby to šlo, vzchopil by se i bez této moudré rady.
„Vždyť se ti nic neděje, podívej se na…“
Oblíbené moudro u případů, jimž ani nikdo neumřel, ani ho nevyhodili z práce, nemá rakovinu, dítě nefetuje… Utěšující začne tasit z rukávu jednoho „smolíka“ za druhým, aby si ten protivný ufňukanec uvědomil, jakou má vlastně kliku a krásný život plný pozitiv a sociálních jistot.
Začne‑li vás podobné moudro svědit na jazyku, uvědomte si, že nešťastník před vámi si tohle v duchu už přerecitoval stokrát, včetně výjevů z koncentráků, důlních neštěstí či válečných zvěrstev. A je mu o to hůř, protože rozumově dobře ví, že se mu vlastně nic neděje, a přesto je úplně na dně.
„Já dokázat to, co ty, tak skáču metr vysoko!“
O něco lepší pokus rozveselit nemocného výčtem jeho úspěchů a hrdinských činů. Ovšem u něj funguje depresivní negativní optika a je schopen vám celý svůj zvenku úspěšný a obdivuhodný život popsat jako propadák roku. Čím více pozitiv hledáte, tím hlouběji se protějšek propadá.
„Neměl/a bys zas začít zobat ty prášky?“
Zejména pokud dotaz pronesete mentorsky netrpělivým hlasem, jako byste peskovali nezdrženlivého žlučníkáře blokujícího jediné WC v domě poté, co stláskal šest bramboráků se zelím, rozhodně nepomůžete. U depresivních nováčků je potřeba opatrně našlapovat i s nabídkou návštěvy odborníka. Pokud možno se zdržte i opačného varování:
„Ne abys zase začal/a brát tu hnusnou chemii, vygumuje ti to mozek.“
Ezo rady o protrpění se k vlastní podstatě jsou sice lákavé a věřím tomu, že lidé, které depresivní utrpení dovedlo do vlastního zářivého středu, existují. Ovšem stále žijeme ve společnosti, kde je potřeba platit tržní nájem nebo hypotéku a živit rodinu a ne každý si může podobnou náročnou, dlouhou a často riskantní cestu dovolit.
„Nebuď tak negativní, život je krásnej!“
Život si můžete dle libosti opěvovat s dalším spokojeným optimistou (klidně může být na vozíčku nebo trpět nevyléčitelnou chorobou, ale dostal do vínku stabilní psychické nastavení a schopnost radovat se za všech okolností). Vnucovat člověku v depresivní fázi sešitek na deník vděčnosti má asi takový smysl, jako přinést řidiči uvězněnému v zácpě na D1 koš a podběrák na ryby, které tam jistě nachytá. Navíc pohled na seznam pozitiv, z nichž by se ten „nevděčnej mrzout“ měl radovat, ještě posílí jeho sebenenávist a paniku z toho, že není schopen cítit nic než prázdno.
„Pojď, půjdeme do kina, na procházku, na koncert…“
A když odmítne, tak ho obviňovat, že se nemůže divit své blbé náladě, když jen líně sedí jako pecka. Poslední, na co má depresivní člověk náladu, totiž bývá aktivita a společnost. Nicméně u lehčích stadií deprese může taková nabídka pomoci.
„Tak se rozveď, odstěhuj, dej výpověď, vezmi si dovolenou…“
Nemocní svou psychickou bolest často usilovně chtějí zdůvodnit nějakým děním v okolí, mnohdy ho i zveličují, aby před druhými ospravedlnili hloubku své beznaděje. Výzva k ráznému řešení situace je stejně účinná, jako kdybyste poradili ochrnutému jít si zaběhat.
Ani nabídka fyzického kontaktu nemusí být vždy tím pravým, nemluvě o medvědím objetí, proti němuž není obrany. Spíš se ptejte a citlivě vnímejte reakci protějšku na vaše doteky. Stejné je to s humorem a nadsázkou – někdy mohou zabrat, ale mnohdy může nemocný vtípky a sarkasmus, jimž se dříve smál, považovat za lehkovážné shazování své situace.
Empatie, klid i pevné hranice
Někdo se z lehčí deprese vylíže o samotě, jiný potřebuje objetí a pohlazení, další pevnou a laskavou ruku, která ho dovede k lékaři, ale myslím, že úplně všichni potřebují vědět, že i v tomto stavu jsou pro okolí milovanými nebo alespoň respektovanými lidmi.
Zkrátka, chce to velkou dávku empatie, klidu, upřímnosti a trpělivosti. Nenajet na člověka jako bagr do komplikovaného terénu, ale vyčkávat na to, jak se sám projeví a kam vás pustí.
- Zkuste si představit, že místo deprese trpí zápalem plic, případně si vybavte, jak se choval, když byl fyzicky nemocný.
- Berte vážně vše, co říká, nic nebagatelizujte ani nevymlouvejte (Proboha, na takový kraviny vůbec nemysli! versus Vůbec si neumím představit, jaké to může být, mít takové myšlenky! Jak dlouho tě to už trápí?).
- Klaďte jednoduché otázky typu Co pro tebe mohu udělat? Je pro tebe příjemnější, když mluvím, nebo mám mlčet? Mám se snažit vyptávat, nebo se budeš cítit líp, když ti budu něco vyprávět a budeme jen tak plkat o životě? a projevit mu účast.
- Nevyhýbejte se žádným tématům, o nichž má nemocný potřebu mluvit, včetně úvah o sebevraždě, i když to pro laika bývá velmi obtížný úkol. Klidně přiznejte, že nevíte, co a jak říkat. Ale pokud se zbavíte paniky, které téma smrti v lidech vyvolává, zjistíte, že vaše rozprava může být obohacující pro obě strany. A vězte, že vztah s člověkem, s nímž úspěšně projdete údolím stínů, se většinou prohloubí.
Myslete však na to, že nejste školený terapeut, a dbejte na ochranu svých hranic. Někdy se totiž stane, že infúze vaší energie v nemocném jen tak zasyčí bez dlouhodobějšího efektu a dožaduje se další (nedělá to vědomě). Pravidelnými porcemi vaší energie se může snížit jeho ochota situaci řešit a vás snaha pomáhat extrémně vyčerpá. Perfektní návod najdete v článku Když má přítel depresi.
Líbí se vám Psychologie.cz?
Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo vám můžeme posílat nejzajímavější myšlenky e‑mailem zdarma. Tak se také dozvíte, když něco otevřeme pro všechny čtenáře.
