Zatímco „otci psychiatrie“ Emilu Kraepelinovi bylo koncem devatenáctého století jasné, že „dementia praecox“, jak původně schizofrenii nazval, souvisí s duší i mozkem, psychoanalýza následně vytlačila biologii na další půlstoletí na okraj. Její přístup přinesl zásadní – byť dneska často zastaralé – pochopení psychických souvislostí onemocnění mysli a mozku. Po polovině století pak byl odsunut antipsychotiky a dopaminovou hypotézou, které zdůrazňovaly výhradně biologický pohled a přinesly neméně zásadní poznání souvislostí biologických. Po dalším půlstoletí se postupně vracíme k pochopení, že jedno nemá smysl oddělovat od druhého.