Začneme pěkně zostra. Největší překážkou na cestě k hojnosti jsme obvykle my sami. Je to naše neutuchající touha po penězích a moci, co nás neustále žene do každoměsíčního boje o kus žvance. Jako by snad peníze byly cestou k naší spáse nebo skutečně přinášely štěstí. Možná se vám šťastně rozzáří oči při pohledu na výplatnici, ale většinou je to spíše naopak. Tak či tak v nás vyvolávají spoustu různých emocí, které stejně jako peníze (i jako my sami) jednou pominou.

Osobně jsem strávila honbou za penězi a zabezpečením značnou část svého života a upřímně mě to už fakt nebaví. Ať už jsem peníze měla, nebo neměla, pořád byly jen zdrojem frustrace. Když jsem je neměla, soustředila jsem se jenom na jednu jedinou věc – jak je dostat.

Vyráběla jsem a snažila se prodat všechno možné, pořádala jsem kurzy a furt nic. Klienti nechodili, zboží se moc neprodávalo. Obrátila jsem se tedy na své esoterické kořeny a pustila se do afirmací.

„Přitahuju si do života peníze!“

Problém s afirmacemi je ten, že nefungují, pokud jim nevěříte. I když tak je to víceméně s celým ezo‑byznysem. Nic z toho nefunguje, pokud tomu nevěříte. Každá víra je ovšem ultimátně iluze a nemá nic společného s pravdou. Pravda JE – to je to velké tajemství.

Jste‑li schopní věřit, pak gratuluju. Mně to už moc nejde. No nic. S afirmacemi, různými odblokováními, rituály apod. jsem tedy skončila a pustila se do knih o hojnosti. Mám pro vás dobrý tip. Chcete‑li dosáhnout hojnosti, nečtěte knihy o hojnosti. Neberte mě špatně. Ony skutečně přinášejí hojnost, akorát obvykle ne vám…

Opustila jsem tedy i moudré knihy, zvedla zadek z gauče a pustila se opět do práce. Chvíli všechno jelo jako na drátkách. A tak jsem pracovala čím dál víc a víc a vydělávala víc a víc peněz a byla víc a víc unavená. Nakonec jsem to prostě nezvládla. Prodala jsem byt s vizí, že se na venkově zklidním.

Na účtu mi přistála velmi pěkná sumička. Měla bych tedy být šťastná. Měla jsem konečně ty peníze a zabezpečení, po kterém jsem tak šíleně toužila. Místo štěstí jsem ale cítila jen hořkost a prázdnotu. Byla to jen další iluze Ega. Další z mnoha vábniček, kterými je tenhle svět zamořený. Já jsem naletěla, tak jako mnozí jiní.

Co doopravdy chci?

Často si myslíme, že něco chceme, ale přitom to vůbec nechceme. Pak, když to dostaneme, dostaví se pořádná dávka rozčarování nebo jen prchavý pocit štěstí. Říkáme si, kde asi je to štěstí? Kam jen zmizelo, když už máme to, po čem jsme tak toužili?

Dokud se díváme ven, nikdy ho nenajdeme. Tam je jen spousta pěkných iluzí… Myslím, že všichni chceme v podstatě to samé. Být milováni a přijímáni takoví, jací jsme. Je to největší dar, jaký můžeme dát. Na té nejhlubší úrovni to pak znamená potkat se sami se sebou.

Teď už chápu, že čím víc jsem na penězích a vlastnictví lpěla, tím víc se kohoutek zavíral. Tak to platí i pro mnoho dalších věcí, citů i lidí. Čím více na nich lpíme, tím méně dostáváme. Takže, milý vesmíre, vzdávám se. Jdu si užívat prosté Bytí. Protože tou skutečnou a největší hojností jsme my sami, naše srdce… naše podstata…

Předkládám ještě pár otázek k zamyšlení.

• Co skutečně v životě chcete?
  
• Za čím se ženete?
  
• Jaký svět chcete vytvořit pro sebe a pro své děti?
  
• Na co chcete vzpomínat, až budete umírat? Na to, jak moc jste vydělali? Nebo na to, jak moc jste milovali?
  

Soňa, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz