Moje malá dcera mě vrací do vzpomínek, jaké to bylo, když jsem se kvůli něčemu hrozně moc zlobila. Byly mi asi tak čtyři roky a měla jsem pocit, že na mě byla spáchána křivda. Chtěla jsem se zlobit co nejvíc a co nejdéle, aby dospělí kolem mě viděli, jak moc mi ukřivdili a jak kvůli tomu trpím. Štvalo mě, když jsem cítila, že mě vztek opouští, a snažila jsem se udržet si ho co nejdéle. Vůbec nejhorší nactiutrhání bylo, když se mě třeba táta snažil rozesmát, rozptýlit, odvést pozornost – a když se mu to nedejbože povedlo!