16. 1. 2026
Ve své praxi se pravidelně setkávám s páry, které ke mně přicházejí unavené ze svého vztahu. Mluví o odcizení, o pocitu, že „už to není jako dřív“, o frustraci, kterou nedokážou přesně pojmenovat. A když začneme rozbalovat, co se vlastně děje, téměř vždy narazíme na podobný vzorec: nerovnováha v emoční práci. Není to problém komunikace, jak si často lidé myslí, ani nedostatku lásky. Je to problém nespravedlnosti – té nejhlubší, nejbolestnější... a především skoro neviditelné.
Naposledy jsem narazila na fakt, že žiju v profesní bublině, když jsem mezi řečí zmínila něco, co mi přišlo jako obecně známý a široce zpopularizovaný koncept a následovaly jen nechápavé pohledy. Rozpačité reakce mě vrátily na zem. Přitom emoční práce a její distribuce ovlivňuje naše vztahy možná víc než cokoliv jiného. A tak jsem se rozhodla napsat tento článek. Protože když lidé nemají slova pro to, co prožívají, nemohou to změnit.