Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Hudba jako těsnopis emocí

Hudební sluch přináší estetické zážitky, ale i společenskou zdatnost.

Radkin Honzák

Radkin Honzák

13. 4. 2011

Podivuhodná existence hudební skladby začíná v autorově hlavě, kde se rodí spontánně jako Afrodité z pěny nebo pracně jako socha z beztvarého kusu kamene. Nicméně jakmile se jednou vyloupne na svět, začne nezadržitelně oslovovat další lidi, a to beze slov.

Projde sice nejprve centry v mozkové kůře, ale skutečným cílem jejího zásahu je emoční mozek a odtud celý organismus. Je uchovávána v paměti, zapisována na papír, zachycována zvukovými nosiči a žije dál svým životem, obdivována, zatracována, nepochopena i neslyšena.

Prolíná se tak všemi třemi Popperovými světy, do všech současně patří i nepatří. Je magická a skrývá mnoho zatím nepoznaných tajemství, stejně jako celý náš život.

Působí na všechny, nedá se ošálit. Lidé nepřipravení, hudbou nedotčení reagují zcela jinak na tutéž klavírní sonátu, hraje-li ji pianista nebo dokonalý elektronický přístroj; elektronická hudba je napůl němá.

„Schumannova hudba pro mne zůstává zdrojem hlubokých prožitků, bez ohledu na to, zda ji autor komponoval nebo přepisoval ze sluchových halucinací. Můj obdiv patří v nemenší míře jeho ženě, jejíž láskyplná péče pomáhala zmírnit jeho utrpení.“ Přečtěte si článek Robert Schumann – trpící génius

Jakými smysly to hudební laici odhalí? Hudba promlouvá přes hranice a zeměpásy, šestileté děti na celém světě jsou schopny poznat, zda je veselá nebo smutná, zda je hrána ve správném tempu, a pokud ne, její tempo optimálně upravit.

Uklidňující skladba objektivně přináší před operací pacientům více úlevy od úzkosti než specifický lék k tomzu určený – midazolam. Vánoční koledy dovolí překlenout náboženské rozdíly mezi fundamentalisty a poskytují mystický povznášející prožitek „teď a tady“ drtivé většině posluchačů.

I ten největší hudební analfabet má někde naprogramovanou „gramatiku hudby“ a podvědomě očekává a předvídá, kudy se bude linout dál. Mazaný skladatel jeho prognózy naruší a vyvolá tak emoční bouři.

Naopak předvídatelně plynoucí fráze uklidňují tep, snižují vysoký krevní tlak, ovlivňují variabilitu srdeční frekvence. Společná účast na provozování hudby – zpěv, tanec nebo pochod – posiluje a upevňuje mezilidské vztahy.

Hudba jako forma komunikace

Mnozí vědci jsou přesvědčeni, že při vokální produkci (z našeho hlediska primitivní), možná doprovázené i rytmickou skupinou, křepčili již naši pradávní předci, kteří si zdaleka nečinili nárok na přídomek sapiens sapiens, stejně jako naši neandertálští bratranci.

Nález nejstarších hudebních nástrojů se datuje do stejné doby jako nálezy jeskynních kreseb. Podobnosti mezi lidským a animálním zpěvem ukazují, že hudba nese určité poselství, odráží citový vztah (od ukolébavky po pohřební žalozpěv).

„Hudba je nejpřímější a současně nejtajemnější způsob, jak vyjádřit a vyvolat pocity. Je to cesta, jak propojit jedno vědomí s druhým. Myslím, že společné provozování a sdílení hudby má nejblíže k telepatii,“ prohlásil Oliver Sachs. Jeho kniha Musicophillia obsahuje desítky jak běžných, tak především kuriózních příběhů o setkání člověka a hudby a za svou krátkou existenci se stala kánonem.

Několik neurologických publikací již odkazuje na případ lékaře, který po zásahu bleskem a krátké klinické smrti byl doslova zasažen nutkavou potřebou hrát na piano (především Chopinovy skladby) a začít komponovat.

Ti čtenáři, kteří neumdlí před branami dalšího vzdělání, se po této první historce dopracují k mnoha dalším. Nemusí to být elektrošok o síle desítek megavoltů, který vede k bizarnímu chování v souvislosti s hudbou. Mohou to být klinické či subklinické záchvatové projevy, kompulzivně se vynořující úryvky melodií a celé skladby, příjemné, zneklidňující i děsivé hudební halucinace a další příklady neuropsychopatologie.

Kde se v nás berou hudební vlohy?

Otázky muzikálnosti nebo naopak totální amúzie (takzvaný hudební hluch) nejsou zatím uspokojivě vyřešeny. Zdánlivě jednoduché vysvětlení hudebního nadání rodinnými dispozicemi může být kontaminováno skutečností, že se v takových rodinách také více muzicíruje.

Poslední výzkumy finských badatelů však naznačují, že hudební vlohy u lidí, stejně jako u dalších živočichů, jsou geneticky vázané. Že mají své chemické přenašeče, a co je nejvýznamnější, že nesou svým majitelům pravděpodobně určité výhody. Nejen estetické požitky.

Pracovníci University a Sibeliovy Akademie v Helsinkách zkoumali celkem 473 osob z 31 rodin. Zjišťovali, jak mnoho se hudbě věnují a zda aktivně či pasivně. Aktivní přístup spočíval jednak v domácím koncentrovaném poslouchání hudby a také návštěvě koncertů, pasivní v hudební kulise. Průměrný čas expozice hudby byl u aktivních 4,6 hodiny týdně, u pasivních 7,3 hodiny.

Současně všechny účastníky studie vyšetřili geneticky a zjistili, že existuje vztah mezi muzikálností a jedním genem, který je odpovědný za regulaci receptoru pro dvě molekuly: arginin a vasopresin.

Tento gen je odpovědný za muzikálnost a aktivnější sociální chování také u jiných živočichů, velmi výrazně třeba u ptáků, ale ve vývojové řadě i na mnohem vzdálenějších pozicích, například u ještěrek nebo u ryb.

Závěrečná úvaha tedy vyznívá v tom smyslu, že sklon k hudbě je nám zadán biologicky a že hudebnost bývá spojena i s větší sociální zdatností.

Literatura:

  • Oliver Sacks: Musicophilia. Příběhy o vlivu hudby na lidský mozek. Dybbuk, Praha 2009
  • Liisa Ukkola-Vuoti, et al.: Association of the arginine vasopressin receptor 1A (AVPR1A) haplotypes with listening to music. J Hum Genetics, 2001; DOI:10.1038/jhg.2011.13
     
Diskuse 0