„Letos mi bude třicet. Jsem úspěšná, svobodná, myslím i chytrá a hezká,“ napsala nám do redakce čtenářka Šarlota. „Daří se mi v každé práci, rychle se učím a nemám nouzi o muže – neměla jsem však žádný kvalitní dlouhodobý vztah. Pořád očekávám, že existuje něco víc, a nespokojím se jen tak s někým. Nerozumím moc lidem, svět přece netvoří jen partner, děti a hypotéka. Začínám ale chápat, že možná tohle je život, a nic víc nebude? Někdy věřím, že dojdu k absolutnímu štěstí, partnerovi. Někdy mám naopak pocit, že je vše ztraceno, prostě si vezmu nějakého muže a budu žít taky normálně. Přiznám se, že moji přátelé mi přestávají rozumět, protože se začlenili do toho kola života. Je v pořádku, že přemýšlím jinak? Proč se lidé v partnerství a v rodině tolik vzdálí od toho, kým byli předtím? Děsím se toho. Co se týká mužů, roky jsem neměla sex, protože je moje tělo vzácné a nesdílím ho. Zkouším chodit na rande, ale bojím se, aby se mi líbil, a odcházím nespokojená.“