Táhne mi na padesát. Vůbec nechápu, jak se to stalo, ale jsem před branami této číslice. Nic se mi neděje. Žiju si svůj život, myslím, že plnými doušky. I když řeším starosti o mámu, její nemoc a co to může znamenat, vnímám problémy světa, který se děje okolo mě, potkávám se ve své práci se starostmi a těžkostmi, ale i radostmi a štěstím svých klientů a klientek, přesto – když se zastavím, vím, že mně se nic neděje. Dokonce si musím (a chci!) přiznat, že žiju krásný naplněný život. Pěstuju vděčnost.