Zkusme si představit, že lockdown nebude trvat dva týdny, ale dva měsíce. Nebo tři. A že třeba přijde znovu. Děsí vás ta představa? Tak to zkusme změnit. Krize k životu neodmyslitelně patří. Snažíme se jim vyhnout a předcházet jim. Ale když přijdou? Můžou nás dorazit. Nebo posílit.
Žádná skupina není současného dění ušetřena. A je jedno, jestli je vám osmnáct a nevíte, jak zvládnete přijímačky, nebo jste si nestihli říct o telefon té blondýně z béčka a nevíte, kdy ji uvidíte. Či jste od pěti let tvrdě dřeli, abyste to jednou někam dotáhli v hokeji, a teď nemůžete trénovat.
Nebo je vám čtyřicet. Máte doma dvě děti, dva pokoje, jeden z vás přišel ze dne na den o práci a druhý je na home office. Nebo je vám osmdesát. Máte problémy se srdcem a tlakem a víte, že byste to neměli chytit. Váš svět se zmenšil na obývák a kuchyň. Na nákup si třeba troufnete, ale potkat vnoučata, co chodí do školky, ne.
Všechny možné starosti v tomto článku nepostihnu. Ale zkusme aspoň část.
Když se všechno sype
Nikdy jsem nebyl zastáncem pozitivního myšlení, nikdy jsem neradil klientům, aby si v zrcadle vysvětlovali, jak se mají rádi. Ale tady může prostá změna perspektivy pomoci.
Máme dva druhy stresu: eustres a distres. První nás motivuje, druhý uzemňuje. V prvním je naděje, v druhém rezignace. Rozdíl, stručně řečeno, spočívá v tom, jestli můžeme ovlivnit výsledek.
- Dostali jste velkou zakázku, čeká vás spousta práce, málo času, ale výsledná odměna bude stát za to? Eustres.
- Jedete na důležitou schůzku a před vámi je půlhodinová zácpa? Distres.
- Sedíte doma mezi frustrovanými dětmi, partnerem a kupou nevypraného prádla a chvílemi pijete a chvílemi se modlíte, ať už otevřou školy? Distres.
- Uvědomujete si, že vás čeká spousta práce, a poslední, na co máte chuť, je pouštět se do inventury rodinných financí a životních návyků, přesto se do toho pustíte a víte, že na konci můžete být silnější, než když to začalo? Eustres.
Pacienti, kteří přicházejí v akutní krizi, jsou většinou i ve stavu určité paniky. Mají dojem, že se na ně všechno sype, netuší, jak to přežít, a jediné, co doufají, že si ze sezení odnesou, je krabička něčeho na uklidnění. (Ale hlavně ne antidepresiv! Nejsem blázen!) Jiní popírají realitu. Ano, všechno se sype. Ale oni mají pocit, že se to nějak zvládne. Nějak. Zázrakem. Ve slovech nějak se to zvládne a nějak to zvládnu je často zásadní rozdíl.
V obou případech je první krok jednoznačný. Pokusit se realisticky nahlédnout, co se děje. Často je realita výrazně jiná, než to na první pohled vypadá.
I druhý krok zpravidla není o hluboké terapeutické práci. V druhé fázi (která od té první nemusí být úplně časově oddělena, dost často člověk potřebuje nejdřív něco dělat a pak až může začít myslet) přichází inventura.
Inventura financí
Je velmi rozumné si jednou za rok sednout a projít rodinné výdaje. A neznám snad nikoho, kdo to dělá. Každý má nějaké předplatné, které dávno nepoužívá. Účet, který mohl být dávno zadarmo, nebo zbytečnou pojistku. Často to dohromady dělá překvapivé množství peněz.
Inventura vztahů
Často okolo sebe máme všemožné známé či příbuzné, které ani tak moc nechceme vídat. Jen je nám prostě hloupé říci ne. Ne, není to výzva k přerušení všech vztahů, ze kterých právě teď nic nemáme. Jen je třeba si uvědomit, že v krizi je třeba především šetřit energií. A říci si, kdo mi teď může pomoci, a kdo spíše uškodit.
Inventura činností
Během dospívání si vytvoříme soubor aktivit, kterými zvládáme stres. Některé jsou snazší, ale můžou škodit. Jiné jsou bezpečnější, ale náročnější. Čím více způsobů, jak si ulevit od stresu, máme, tím lépe. A nezapomínejme, že čím náročnější situace je, tím nenáročnější aktivity budeme volit.
Jste zvyklí si po práci zaběhat nebo zajít na jógu? Skvělé. Dáte si rádi po náročném dni skleničku nebo něco sladkého? Proč ne. Jen si uvědomte, že těch náročných dnů možná teď bude hodně. A co s vámi udělá, když si v nejbližších pár měsících tu skleničku dáte denně. A ne jednu. Protože toho stresu může být skutečně hodně. Pro sladkosti to samozřejmě platí obdobně.
A samozřejmě nejde jen o to zbavovat se zbytečných výdajů, zatěžujících vztahů a potenciálně nebezpečných zlozvyků. Ztráta zaměstnání často otevírá dveře novým příležitostem. V krizi je čas oprášit staré vztahy a staré koníčky, na které nebyl čas.
Mnoho rodin bude nuceno spolu trávit víc času než obvykle, bez běžných aktivit vyplňujících volný čas. Žádná kina, divadla, restaurace. Pro někoho to je nadlimitní stres, pro někoho příležitost, jak skutečně být spolu.
Čímž jsme u třetího kroku, kroku aktivních změn.
Ne vždy to funguje. Někdo už se před krizí tak tak držel nad vodou. Na někoho už je těch změn příliš. Žijeme v nejnáročnějším období několika posledních dekád a neustát to není ostuda. Takže – nebojte se říct si o pomoc. Oslovte rodinu, přátele, známé. Nebo nás psychiatry a psychology.
Nemůžu vám dát univerzální návod, jak přežít lockdown. Můžu jen nabídnout zamyšlení. Čeká nás náročné období, spíše měsíce, než týdny. Společnost bude ohrožena depresemi, zvýšenou spotřebou alkoholu. Bude se stupňovat domácí násilí. Tím spíš je třeba na sebe myslet. Zkuste celou situaci brát jako výzvu. Jako příležitost ke změně k lepšímu.
A pokud skutečně chcete pár bodů, pak tedy:
- Omezte alkohol.
- Starejte se o sebe. Zdravě jezte a pijte. Sportujte. Choďte ven, kdykoliv je to jen možné. Odpočívejte. Spěte.
- Starejte se o své bližní. Pokud je to třeba, zkuste obnovit staré koníčky a stará přátelství.
- Se změnami začněte hned. Čím déle to bude trvat, tím těžší to může být.
- A hlavně – buďte na sebe hodní.
