Pod vlivem tlaku, jaké bychom měly být, ztrácíme autentický vztah se svým dítětem. Jak je to možné? V takových chvílích se totiž nevztahujeme ke svému dítěti jako k jedinečné bytosti, ale poměřujeme je (nebo sebe) s nějakým nereálným ideálem.

• Odpoledne přijdete utahaná z práce, nemáte zrovna dobré období, jste v napětí a ve stresu. Děti se dohadují a mladší potomek na všechno říká ne. Vybuchnete, křičíte a říkáte věty, které si potom vyčítáte.
• Jste čerstvá maminka s dvoutýdenním miminkem. Nemůžete kojit a máte obavy, že to znamená, že nejste dost mateřská.
• V době zápisů do základní školy vaši přátelé zvažovali různé alternativní možnosti vzdělávání s tím, že klasický systém potlačí osobnost a kreativitu dítěte. Vy jste přemýšleli o normální základce. V hlavě vám běží, jestli něco neopomíjíte.
• Vaše malá dcerka se často vzteká. Vyžaduje od vás téměř neustálou pozornost. Napadá vás, že je to možná kvůli tomu, že jste někdy myšlenkami jinde a ona to cítí a chce vaši pozornost, že za to můžete vy.
• Rozvádíte se s mužem, máte přesto velmi zralý vztah a na všem se bez problémů domluvíte, oba chcete hlavně tímto procesem co nejméně zatížit vaše dvouleté děťátko. Přesto se cítíte provinile, že ho tímto zásahem traumatizujete.

Různé příběhy nebo situace různých žen‑matek, které jsem vyslechla a některé i sama prožila. Ve vztahu s dítětem si v těžších momentech všímám ve svém okolí, u klientů i u sebe tendence obviňovat se, snižovat sama sebe, strachovat se o normálnost sebe či dítěte. Říkat si, že za stávající „problémy“ můžu já, protože jsem něco udělala špatně, dost se mu nevěnuji. Nebo že možná něco podceňuji a tím negativně ovlivním jeho budoucí vývoj.

Rodičovské imperativy

Co nás ale vede k tomu, že si někdy jako rodiče (a myslím, že ženy‑matky obzvlášť) připadáme, že selháváme? Na některé z nás mohou působit mýty až imperativy o mateřství, které nás v období, kdy nejsme zrovna ve své kůži, mohou znejistět.

Mě napadá třeba předpoklad, že matka by měla být se svým miminkem neustále. Mýtus, že všechny mámy musí být pořád šťastné a pozitivní a nikdy se neprojevit negativně vůči dítěti. Že rodina musí za každou cenu držet pohromadě a partneři spolu musí zůstat kvůli dětem, i když už nechtějí. Že žena‑máma najednou mateřstvím ztratí svou předchozí identitu, probudí se přirozenost v ní a jediná věc, po které touží, je být neustále se svým dítětem, kojit, nosit jej a pečovat o něj.

Zní mi všechny nereálně, nicméně si myslím, že na nás právě v období stresu nebo nějaké neobvyklé situace mají vliv. Můžete se sami zamyslet nad tím, jaké představy o mateřství máte vy a jestli některé z nich nejsou nereálné imperativy.

Imperativy působící v mateřství (nebo rodičovství) jsou specifické v tom, že se do nich mísí očekávání společnosti, která nějak definuje, jaká má být máma. Například v českém kontextu, kde se předpokládá, že žena‑matka bude s dítětem tři roky doma, může být pro ženy komplikovanější udržet si kontinuitu se svou předchozí identitou, tedy vědomím, kdo jsem, a může tak dojít k znejistění.

V Evropě jsou na druhou stranu země, kde je přístup naprosto opačný s důrazem na brzkou socializaci dítěte v kolektivu a na důležitost určité autonomie ve vztahu dítě a rodič. Zdejší matky se tak mohou ocitat v pochybnostech ze zcela jiných důvodů.

Prostor pro vztah s dítětem

Někdy si kladu otázku, co nás ženy‑mámy ovlivňuje v tom, jak vnímáme sebe jako kompetentní, jisté, spokojené. Řekla bych, že odpovědí není úžasnost našeho dítěte, ale právě náš vzájemný vztah. Jak prožívám svůj vztah se svým dítětem? Nejde o to splnit nějaký pomyslný seznam úkolů, soutěžení o titul nejlepší máma na světě.

Jde o ty momenty, kdy nejsem vystresovaná, protože ve srovnání s nějakým ideálem selhávám. Jde o ty momenty, kdy přijmu, že jsem žena‑máma se všemi klady i zápory, se silnými i slabými stránkami. Že jsem máma, která by přesně nesplňovala nějakou jednoznačnou definici, ale když si dovolím připustit, že chybuji a nejsem dokonalá, objeví se najednou prostor pro autentický vztah s mým dítětem.

Co tedy mohu dělat, abych více podporovala autentický vztah se svými dětmi? Jako vždy už jen samo uvědomění, že jsem vystresovaná, pomáhá k odstupu a jinému pohledu na celou situaci. Můžu potom přijít na to, z čeho stres pramení, a něco s tím dělat.

• Mám na sebe velké nároky ve všem a potřebuji zvolnit a netlačit na sebe?
• Nebo (či zároveň) na mě působí nějaký ideál perfektní matky, který je nesplnitelný?

Často pomáhá připomínat si, že jsem dobrá máma, jen se na sebe někdy dívám zkresleně a kriticky. Třeba se i zasmát tomu svému lopocení za splněním nějaké úplně nereálné představy.

Uvědomění, že život nepřináší jen krásné okamžiky, ale i ty těžké a problémovější, také pomáhá. Možná je to pro některé z nás v současné době těžší i pod vlivem sociálních sítích, kde spíše vidíme tu pohodu a splavnost.

Na druhou stranu umět si vychutnat i ta období či okamžiky, které jsou krásné, a myslet na ně. Když mám pocit, že tento týden jsem nejhorší máma na světě, připomenout si, že byly i okamžiky, kdy jsem byla k dispozici, přítomná a klidná.

Nepovažovat svou mateřskou roli za soutěž, snažit se nesrovnávat (nebo si uvědomit, že se srovnávám) s někým, kdo podle mě svoje mateřství zvládá skvěle.

Přemýšlet nad tím, s jakými pohledy na mateřství souzním, jaká definice sebe jako mámy je pro mě podpůrná. Pro mě jsou podpůrné ty názory, které vyvažují tlak na intenzivní a pohádkové mateřství.

Například názory brněnské psycholožky Zuzany Masopustové, která s výzkumným týmem zjišťovala, jak současné české matky vnímají svou roli a jak moc se nechají ovlivnit moderními trendy v rodičovství. Ta říká, že smyslem mateřství a dětství není mít ideální a perfektní mámu a že naopak určitá míra frustrace je i pro dítě přínosná. Pro dítě také není nezbytné, aby veškerou péči zajišťovala matka, rodiče se v péči mohou doplňovat.

Práce se stresem a tlakem na sebe, v tomto případě v souvislosti s mateřstvím, je celoživotní proces, kterému má smysl věnovat svůj čas a energii. Má cenu všímat si toho, že na sebe tlačíme, a uvědomovat si, co bychom potřebovali, abychom si vzájemný vztah více užívali.