Anežka mi vypráví o své práci. Je bledá a já vidím, jak se jí slzy hrnou do očí. „Každé ráno cítím, jak se mi svírá žaludek. Ještě nejsem ani v kanceláři. Stačí, když si vzpomenu v neděli večer, co mě tam čeká, a je mi zle. Já mám tak ráda to, co dělám. Myslela jsem, že jsem v tom dobrá. Ale vedoucí vždycky najde nějakou chybu. Už se bojím poslat e-mail, protože ať napíšu, co napíšu, otočí to proti mně. Když naplánuji meeting, je to špatně, když ho nenaplánuji, je to ještě hůř. Stále mi opakuje, že můžu být ještě ráda za tuhle práci. Kdo by mě chtěl? Prý neumím víc než tabulky. Já se snažím zjistit jeho představu, ale on jen řekne – už byste mohla vědět, jak data zpracovat. A tak to udělám podle sebe. Ale už teď vím, že si tam zase něco najde. Štve mě, že stres z práce nosím domů. Já vím, že bych si to neměla připouštět. Manžel mi stále říká, že je to jen práce. Že on má taky stres a nepřipouští si to. Jak to mám ale udělat? Jak mám pustit z hlavy práci?“