27. 1. 2025
Děti nás dokážou přivést do takových emočních stavů, pozitivních i negativních, jak to snad žádný jiný člověk neumí. Zkouší naši trpělivost, emoční zralost, energii, odolnost a hranice. A rodiče jsou z toho někdy vyčerpaní, začínají o sobě pochybovat. Cítí, že se jejich dítě umí dobře trefovat do velmi citlivých a zranitelných míst, umí zkoušet hranice bolestně a intenzivně. Někdy už jsou rodiče zoufalí. Vyzkoušeli všechno: mluvit, nemluvit, vysvětlovat, rozkazovat, plánovat, neplánovat, vychovávat, přistupovat kamarádsky, a už nevědí, kudy dál. Přesně těmto rodičům věnuji dnešní článek.
Začneme Pavlínou. Už několik měsíců se v ní mísí vztek s pocity zklamání, smutku, provinění, strachu. Zjistila, že její třináctiletý syn Matěj jí lže ohledně svého volného času. Místo fotbalu, který hrál odmalička, je kdoví kde. Občas z něho cítí alkohol, občas cigaretový kouř. Při konfrontaci syn vše popírá, nemůže z něj dostat souvislejší větu. Jako by mu nestála ani za pohled. Na všechno odsekává, zavírá se do pokoje. Neustále ho vidí se sluchátky, mobilem nebo u počítače. Je nezúčastněný, odtažitý, věčně podrážděný a naštvaný.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné