„S mým novým přítelem procházíme městem, kde jsem chodila na gymnázium. Vše se zdá být v pořádku, mluvíme, smějeme se a je nám dobře. Jsme zamilovaní, jak lidé na začátku vztahu bývají. V jednu chvíli uvidím opodál skupinu lidí. Rozeznám své staré kamarády, se kterými se už v reálném životě nevídám. A zaplaví mě panika. Hlavou mi běží jen to, že se s nimi nechci potkat. Cítím strach, co by o mně mohli říct, i když není nic, co by o mně můj nynější přítel nevěděl. Možná to nechci slyšet já sama. Okamžitě tedy odbočuji do uličky, abych se setkání s nimi vyhnula a nemuseli jsme s nimi mluvit.“

Možná se vám někdy zdál podobný sen, v němž jste se snažili vědomě vyhnout situaci, která ve vás vyvolává nepříjemné pocity. A velmi pravděpodobně jste se někdy, podobně jako já, ráno probudili s otázkami: Proč se mi tento sen zdál? Má pro mě nějaký význam?

Prvním, kdo se o sny začal zajímat z vědeckého hlediska, byl Sigmund Freud, který je považoval za projevy duševní činnosti. Domníval se, že sny jsou branou do našeho nevědomí, a pokud prostřednictvím výkladu porozumíme jejich obsahům, pomůže nám to při objasnění psychických chorob a fobií. V knize Výklad snů (1899) analyzuje především své vlastní sny a popisuje techniky, které k tomu lze využívat.

Výzkumy se shodují na tom, že sny mají v lidském životě významnou roli: pomáhají nám se zpracováním emocí a zážitků. Ať už jde o emoce uvědomované, nebo ne, právě to, co prožíváme během dne, se nám následně promítá do snů. Tento přelomový objev představil na přelomu 60. a 70. let Calvin Hall.

Z jeho teorie kontinuity a mnohých dalších výzkumů vyplývá, že jakoukoliv emoci ve snu (strach, vzrušení, lásku…) prožil člověk v době své bdělosti, zpravidla předcházející den. Obecně například platí, že čím méně jsou lidé v životě spokojení, tím častěji obsahují jejich sny negativní emoce a agresi.

Psychoterapeuti často sen připodobňují k projekčnímu plátnu prožívání pacienta, protože věří, že způsob, jak se lidé vypořádávají s ohrožením ve snech, bude do značné míry odrážet jejich jednání v životě – hovoříme o takzvaných obranných mechanismech.

Nechtěné setkání

V době, kdy se mi zdál sen popsaný v úvodu, jsem byla čerstvě v novém vztahu po ne moc příjemném rozchodu. Spolu s bývalým partnerem jsem ze svého života cíleně eliminovala i lidi, s kterými jsem se dříve přátelila. Nechtěla jsem mít s touto kapitolou života už nic společného. Vyhýbala jsem se tím bolesti, kterou to ve mně zanechalo.

Toto prožívání se následně promítlo i do mého snu – vědomě jsem zvolila jinou cestu, abych se setkání s bývalými přáteli vyhnula a nebyla jsem vystavena své minulosti a svému strachu. Pokud bychom chtěli sen rozebrat z psychologického hlediska, nejspíše bychom mohli říct, že se v něm uplatnil obranný mechanismus takzvaného potlačení. V podstatě se jedná o vědomé rozhodnutí nezaobírat se určitým pocitem, stavem nebo impulsem.

Pokud jsme ve snu konfrontováni s nějakou svou stránkou, která vytváří v našem prožívání úzkost, může se to projevit tak, že před jejím projevem ve snu budeme utíkat, protože se ji snažíme potlačovat, tedy utíkáme před ní i v reálném životě. V mém případě to byly bolestivé vzpomínky a strach z minulosti, které se ve snu projevily v podobě skupiny bývalých přátel.

Je přirozené, že v nás sny mohou zanechat velkou spoustu pocitů a vyvolat řadu otázek – vybavuji si, že jsem se tehdy probudila s tíživým pocitem na hrudi. Nicméně důvod, proč se mi sen v té době zdál, byl poměrně lehce odhalitelný. Myslím si, že s podobnými tématy se někdy během života potýkalo mnoho z nás.

Po rozchodu s někým, s kým nějakou dobu sdílíte život a také společné přátele, je náročné najednou životy oddělit. Nejde udělat tlustou čáru někde uprostřed a vzít si z vašeho společného života spravedlivou polovinu. Já jsem se tehdy rozhodla to všechno nechat za sebou a začít úplně znova. Chtěla jsem na všechno zapomenout a lidé z mého snu představovali pro tento můj cíl hrozbu – proto jsem před nimi utíkala.

Věřím, že někdy nám mohou být sny opravdu dobrým zrcadlem vlastního prožívání. Když jsem pak přemýšlela nad tím, co se mi zdálo, došla mi jedna důležitá věc. Moje minulost a vzpomínky nikam nezmizí, ať udělám, co udělám. A i když si stále stojím za tím, že začít nanovo bylo to nejlepší rozhodnutí, nemůžu před vším utíkat věčně. Ani ve snu, ani v reálném životě. Pomohlo mi to uvědomit si, že co se stalo, je součástí mě a mého života a já sama to musím umět přijmout a odpustit (si).

Další obranné mechanismy

Podobně se můžeme setkat s mechanismem popření, kdy se vyhýbáme skutečnostem z reality, kterým se těžko čelí (od potlačení se liší v tom, že jde spíše o nevědomý proces). Ve snu se to může projevit jako situace, kdy jsme vystaveni nějakému ohrožení a namísto adekvátní reakce se rozhodneme ohrožení ignorovat a nevidět.

Pokud si při čtení říkáte, že se to v něčem podobá vašim snům, pak se můžete zamyslet, jestli podobnou tendenci, tedy ignorovat a popírat ohrožující nebo úzkostné situace, nemáte i v reálném životě.

Již méně instinktivní je mechanismus pojmenovaný reaktivní výtvor. Ten spočívá v přeměně neakceptovatelného přání nebo impulzu do jeho opaku. Prožíváte‑li tedy v životě agresivní nebo ohrožující pocity, může se to ve vašem snu i v realitě projevovat tak, že tyto své negativní prožitky řešíte pečlivým uklízením, pomáháním nebo podporováním druhých, tedy vlastně naprosto opačným způsobem, než by bylo z podstaty věci na první pohled logické.

Obranných mechanismů, které v životě využíváme, existuje samozřejmě více – namátkou například racionalizace, pasivní agrese, ale třeba i humor. Je důležité podotknout, že stejně tak, jako je unikátní každý jeden z nás, jsou podobně unikátní i naše sny a zejména pak emoce, které se v nich promítají.

Neexistuje jeden univerzální návod, jak sny interpretovat, a pokud se rozhodneme něco ze svých snů vyvozovat, je vhodné vyhledat psychoterapeuta, který se ve své praxi tomuto tématu věnuje a s interpretací nám pomůže. Získáme tak náhled na naše vlastní reakce v úzkostných situacích.

Ani kdybychom se však pro cestu psychoterapie nerozhodli, mohou nám naše sny poskytnout cenné informace o našem prožívání, a stát se tak nástrojem k lepšímu pochopení sebe samých.