Laskavost k sobě není sobectví

Pokud bych měla jmenovat jednu knihu, která mě pracovně i lidsky nejvíc ovlivnila, asi bych vybrala Buďte laskavější sami k sobě od Padraiga O‘Moraina. Spojuje totiž principy všímavosti se soucitem k sobě a druhým. Představím vám její hlavní myšlenky, jak jsem si je během let přebrala a upravila já. Sesbírala jsem ovšem také kolekci nedůvěřivých reakcí od klientely ze své praxe, blízkých i ze svého vlastního uvažování. Nabídnu vám proto způsoby, jak je možné pracovat s úvahami, které nás brzdí, pokud přece jen váháte, zda dát laskavosti šanci. Nepodávám výtah z knihy, ale spíš svoji interpretaci základních tezí, které dlouhodobě převádím do praxe a rozvíjím u sebe i ve spolupráci s druhými. Jsou tedy doplněné o zkušenosti a další zdroje.

Mnohé z nás neprovází životem hledání soucitu a laskavosti k sobě, ale spíš vnitřní kritik. Ten mohl kdysi vzniknout z dobrého důvodu a snahy nás chránit před studem nebo jinými nepříjemnými pocity. Postupně však přerostl v neustále vyděšeného kruťáka, který jako by snad čekal, až uděláme sebemenší chybičku, a mohl nás za ni shodit. Jeho hlas poznáme podle těchto rysů:

1. Nálepkuje celou naši osobu, ne naše konkrétní chování.
2. Uvažuje v černobílých extrémech.
3. Nevidí naději a nedává podporu, ale tresty, zákazy a příkazy.
4. Nenabízí řešení konkrétních problémů.

Zachytíme‑li kritikův hlas, můžeme si ho po vzoru mindfulness nejprve všimnout a uvědomit si, že kritikův hlas je jen myšlenka. Například v duchu zachytíme uvažování: Jsi k ničemu. Všechno vždycky zkazíš a zase se ti nic nedaří. Nezasloužíš si nic dobrého. V těchto třech větách snadno najdeme kritikovo uvažování: nálepka „k ničemu“, černobílé extrémy vylézající ve slovech „k ničemu, všechno, vždycky, nic“, věty neposkytující podporu ani nepojmenovávající nápad na změnu.

Identifikovali jsme kritikovy myšlenky, teď si můžeme zkusit vytvořit odstup a říct si: „Jsou to jen myšlenky, které přišly. Neznamená to, že jsou automaticky pravdivé. Nemusím jim nutně věnovat pozornost.“

Dalším krokem je nabídnout si laskavější myšlenku. Někdy se to zdá naprosto nemožné. V takovém případě doporučuji imaginovat, že vám laskavou myšlenku sdělí někdo druhý – bezpečný a empatický člověk, ať už z reálného života, nebo postava z knihy, filmu nebo třeba strážný anděl. Další možností je představit si, že by byl ve vaší situaci někdo, koho máte rádi, a řekl o sobě to, co před chvílí vy. Nejspíš byste se k dotyčnému nepřipojili se slovy: „Jo, s tebou je to opravdu beznadějné.“ Co byste nejspíš řekli? Kolikrát může být nejcennější první spontánní nápad.

Můžeme také obracet kritikovo myšlení:

1. Místo nálepkování oddělovat osobu od chování: „Tohle se mi teď nepovedlo, ale to neznamená, že jsem k ničemu.“
2. Extrémní uvažování rozmělníme tím, že si připomeneme, co už se nám podařilo a co jsme zvládli.
3. Nabídneme si podpůrnou soucitnou myšlenku, například: „Ano, tohle se mi teď nepovedlo, ale bylo toho teď na mě hodně a dělám, co můžu.“
4. Nabídneme si konkrétní řešení: „Je hodně nepříjemné zažívat pocity selhání, ale příště to zkusím jinak. Je to pro mě zkušenost, ze které se můžu učit.“

Smyslem není omlouvat případné problematické chování. Spolu s laskavostí pěstujeme i sebereflexi. Ta umožňuje uznat, pokud je příště potřeba něco změnit, ale zároveň nabízí i pochopení, že nikdo nejsme neomylní. Z jedné chyby nemusíme vyvozovat, že jsme úplně neschopní. Když budeme mít sami v sobě přítele, dokážeme lépe hledat způsoby, jak změnit konkrétní chování, aniž by to zasáhlo naši sebehodnotu.

Obavy a předsudky

Přesto panuje vůči laskavosti k sobě skepse. Nyní si posvítíme na nejtypičtější obavy, co všechno by se mohlo stát, kdybychom k sobě začali být laskaví.

„Nebudu mít žádnou reflexi“

Když poprvé nadhodím téma laskavosti k sobě a kontaktu se svými potřebami, klientky a klienti se na mě zpravidla nedůvěřivě podívají, zavrtí hlavou a prohlásí: „Ale vždyť to ze mě bude úplný sobec!“ Smyslem laskavosti k sobě přitom je všímat si nejen potřeb druhých, ale i svých vlastních a respektovat je do té míry, nakolik je to aktuálně proveditelné – nikoli prosazovat vlastní potřeby a přání bez ohledu na druhé.

Mnozí z nás si dlouhá léta povídali převážně se svým vnitřním kritikem, a proto na sebe mají přehnané nároky, které pro druhé neplatí. Slýchávám například: „No jo, druhým bych to takhle hnusně neřekl/a, ale u sebe to mám jinak.“ Pokud odhalíte podobné přesvědčení, bývá podle mě zapotřebí se v terapii zabývat jeho příčinami. Všichni lidé dělají chyby, proč se z pochopení pro chybovost vyřazujete?

Mohlo by vás zajímat

Vývojové uvíznutí

Člověku, který neměl příležitost dospět, se vracejí stále stejné situace.

Přečíst článek

Podobně může pěstování laskavosti pomoci i obráceně. Pokud jsme neustále nespokojení s druhými, kritizujeme je a je těžké získat naše uznání, může pod tím být přesvědčení: „Mě taky nikdo neocení! Když já udělám chybu, dostanu to sežrat.“ Můžeme se snažit naši zkušenost obracet, ocenit se a možná pak půjde lépe nacházet pochopení i pro ostatní.

Laskavost k sobě není v opozici k laskavosti ke druhým, ale naopak mohou jedna druhou rozvíjet. Zvýrazní se tím společné lidství a sounáležitost.

„Bez přísnosti na sebe nic nedokážu“

Druhou častou námitkou je, že pokud bychom na sebe byli laskaví, budeme jen ležet na pohovce a nic neuděláme. Je pravda, že kritik nás často opravdu „dokope“ k nějaké aktivitě. To ještě neznamená, že každá aktivita je automaticky užitečná. Pokud například jdu přes své limity a místo odpočinku dál sportuju, hrozí mi úraz. Když jednáme ze strachu, abychom se vyhnuli výčitkám a studu, můžeme nadělat víc škody než užitku.

Kritik nás může dotlačit i tam, kam si přejeme, ale kolikrát za to platíme krutou cenu. Pokud na sebe v průběhu nějaké činnosti mluvím tak, jak by nebylo přijatelné mluvit na druhého, patrně to prohloubí můj komplikovaný vztah se sebou. Sebehodnota, která přímo závisí na výkonu, je velmi podmínečná a vratká. Pokud se mi nedaří, zažívám psychický propad, a když se daří, bojím se, jestli takhle vydržím i dál.

Kritik tedy není efektivní – i pokud nás dovede k žádoucímu výkonu, podkopává při tom náš pohled na sebe sama a vztah se sebou. Pěstování laskavosti znamená nabízet si laskavost teď a tady, právě takové osobě, jaká zrovna jsem se všemi svými částmi. Někdy z takového místa zvládneme naopak i více, jindy méně, ale udržitelněji a s menšími propady. Když nás nesvazuje stud z výčitek, uvolnění může navíc přinést větší kreativitu a odvahu.

„Nechci se u toho stydět“

Strach z pocitu trapnosti může být tak silný, že mi někdy klientky a klienti přiznávají, že i kdyby to v dlouhodobém důsledku mohlo pomoci, nechce se jim s tím kvůli tomu ani začít. Projevy zdravého sebevědomí a pozitivního vztahu k sobě může už v dětském věku velmi rychle udusat i pár silných zážitků, kdy nám okolí dalo najevo, že jsme trapní a takhle nás nechtějí. V dospívání býváme obzvlášť citliví a například výsměch spolužáků nás může spolehlivě odradit. Strach nás pak chrání, aby se takové prožívání znova neopakovalo.

Při prvních pokusech pozvat laskavost k sobě se nejspíš opravdu budete cítit trapně, ale když to přece jen zkusíte, darujete si mnohem větší svobodu.

Kudy k laskavosti

Mnozí nevědí, jak s laskavostí k sobě začít. „Je to celé moc abstraktní,“ říkají. Knížku zmíněnou v úvodu mohu vřele doporučit začínajícím i pokročilým. Obsahuje konkrétní praktická cvičení. A připojím pár jejích klíčových principů, které se mi v praxi osvědčily.

Záměr

Pokud dojdete například k tomu, že se vlastně nemáte moc v lásce, většinou nejde si na sílu říkat Mám se rád, mám se ráda. To v nás vytváří pocit lži. Zkuste jen vyjádřit záměr: „Přeju si mít se víc rád/a, (i když to tak ještě není).“ Tak si nelžete, respektujete své současné vnímání a zároveň vyjadřujete přání do budoucna, které je podpůrné a dává naději.

Zkoušení a mysl začátečníka

Lidé přicházejí s tím, že jim to vůbec nejde. Ptám se, jak se to projevilo, a ukáže se, že mysl odbíhá, předpokládá, kritik je příliš hlasitý a po týdnu se nic nezměnilo. To je ale úplně běžné. Kdybyste se učili nový jazyk, taky asi po dvou lekcích nevyhodnotíte, že vám to nejde, protože se ještě nedomluvíte.

Každý pokus se počítá. Každé pozastavení se u hlasu kritika, každé nabídnutí alternativní myšlenky. Zkoušíte to a to už je ono. Jste na cestě, proces byl zahájen. A po pár týdnech možná nepřijde žádný šokující obrat, ale třeba si povšimnete nějaké malé nenápadnější změny.

Průběžná péče

Chcete‑li výraznější změny, je potřeba se u kritika a laskavosti pozastavovat opravdu denně, i kdyby jenom na pár minut. Nepřemítat jen teoreticky, ale opravdu zkoušet v praxi a opakovaně různá cvičení. Hravě experimentujte. Co v jaké situaci vyhovuje právě vám?

Zvídavost bez soudů

Kritik nemusí být vaším nepřítelem. Možná se o vás prostě jen bojí a s malou pomocí by dokázal formulovat lépe, co vám chce sdělit. Nemusíte rozhodovat, kdo má zrovna „pravdu“, ani zcela věřit žádnému z vnitřních hlasů. Můžete ten druhý jen postavit vedle kritika a pozorovat, co se začne dít.

O‘Morain v knížce odkazuje na studie, podle kterých mají lidé pěstující soucit se sebou kvalitnější vztahy, lépe zvládají životní nesnáze, úzkosti, deprese i dopady nejrůznějších nemocí. Ačkoli k řešení takových potíží bývá podle mě zapotřebí ještě další práce na sobě ideálně v psychoterapii, laskavost je dobrý základ dlouhodobější změny.

Svou klientelu podporuji v tom, že skepse, se kterou s laskavostí začínají, je v pořádku. Jako s každým přístupem a technikami – záleží na vás, co si vyberete, co se na základě experimentování osvědčí právě vám, a co naopak vypustíte.