Málokteré téma vzbuzuje v posledních týdnech tolik emocí jako letní versus tzv. zimní čas. I ti z mých přátel, kteří jsou ve vyjadřování emocí obvykle zdrženliví, volí v souvislosti s tématem ukončení střídání časů silné výrazy.

• Celoročně letní čas? To mi proboha nedělejte!
  
• Jestli bude zimní čas v létě, tak mě bude slunce probouzet tak brzo, že se budu světem ploužit jako zombie.
  
• Nechci, prostě nechci přijít o letní večery, kdy je vidět skoro do deseti.
  
• Letní čas v zimě? To bych vodil děti osm měsíců v roce do školy potmě. Děsivá představa.
  
• Mně je jedno, jak to bude, hlavně že nebudou posuny. To střídání je prostě šílenost.
  
• Já myslím, že nejlepší je zimní čas v zimě a letní v létě. To střídání bylo prostě dobře vymyšlený. Jenže na to lidi přijdou, až když o to přijdou.
  

Naposledy pamatuju takovou emoční angažovanost co do celospolečenského tématu v období přímé volby prezidenta. Jen volba mých přátel nyní není tak homogenní: najdou se mezi nimi jak zastánci střídání, tak zastánci celoročně letního času, tak času zimního – který by vlastně neměl být nazýván zimním, ale prostě středoevropským, normálním; časem, kdy je v půlnoci noc nejtemnější a v poledne slunce nad obzorem nejvýš.

Ne, že bychom nad tématem střídání času dříve neuvažovali. Klasické bývalo každoroční žehrání na to, jak je to hrozné, že se mění čas a co vše posun o hodinu citlivým lidem způsobuje: nedospalost, rozmrzelost, bolesti hlavy, zažívací potíže… Horší to bývalo tradičně koncem března, kdy jsme v souvislosti s posunem času o hodinu přišli. Naopak na podzim, kdy ráno přibyla hodina k dobru, si lidé stěžovali méně.

V odporu ke střídání času vznikaly různé občanské iniciativy i petice, až se tématem začal zabývat Evropský parlament. Pokud návrh na zrušení střídání času projde, poslední posun hodinek nastane v roce 2019, a to buď v březnu, nebo v říjnu – podle toho, zda si členské země ponechají jako trvalý čas letní, nebo zimní, správněji zvaný pásmový čas (SEČ u nás).

Co je lepší

Takže teď se namísto hořekování, jak je to střídání hrozné, hádáme, zda bude lepší ponechat čas zimní, nebo letní.

Podle nedávného výzkumu agentury STEM/MARK se více Čechů kloní k volbě času letního. Podle ankety Evropské komise, do níž se zapojilo 4,6 milionu Evropanů, to dopadlo opačně: Češi v ní volili spíše čas tzv. zimní. Anketa není reprezentativním výzkumem, nicméně i tak je rozdíl zajímavý.

Napadá mě, že může být způsoben například tím, kdy probíhal. Zatímco celoevropská anketa probíhala uprostřed léta, výzkum STEM/MARK na přelomu září a října — tedy blíže posunu ručiček. A tak jsme možná litovali více času letního prostě proto, že máme obecně tendenci litovat toho, co zrovna ztrácíme.

Naše babičky by nám nejspíš řekly, že kravám je jedno, jak si nařídíme hodinky: chtějí žrát prostě ráno. A podle toho jsme se také řídili až do průmyslové revoluce. Od té doby – a zejména v posledních desetiletích ve větších městech – máme tendenci se, odtrženi od přírody, zpožďovat.

Ony totiž naše vnitřní hodiny jsou cirka‑diální: tedy nastavené na periodu přibližně 24hodinovou. Na přesných 24 hodin se dostáváme v kontaktu s vnějším světem. V pokusech, v nichž se nechali dobrovolníci po řadu dní izolovat od vnějších synchronizátorů, se zjistilo, že u většiny lidí je vnitřní perioda o pár desítek minut delší než 24 hodin (sovy) a u menšiny naopak kratší (skřivani).

Řada z nás však v sobě přirozené tendence ke zpožďování biologických hodin prohlubuje, případně i uměle vytváří: například pijeme povzbuzující nápoje ještě odpoledne či vpodvečer. Poločas rozpadu kofeinu v těle je čtyři až osm hodin, a tak v době, kdy by již bylo vhodné ulehnout, máme v krvi povzbuzovadel ještě dost.

Také si večer dlouho svítíme a hledíme do různých obrazovek. Tím si blokujeme sekreci spánkového hormonu melatoninu, který by nás za normálních okolností již od stmívání postupně nalaďoval na spánek. Jasně, že se nám pak večer nechce spát. Unaveni nakonec sice usneme, ale celkové množství melatoninu, které si naše tělo užije, je menší a kvalita spánku horší.

Ale teď zpátky k zimnímu kontra letnímu času. Společenská dohoda, jaký čas budeme užívat, stejně tak jako oficiální časy institucí (úřední hodiny, školní výuka…) se odrážejí v tom, kolik denního světla máme šanci na sebe nechat působit a kdy. Biologové a lékaři proto poměrně jednohlasně doporučují používat čas pásmový (zimní), který nám umožní vstávat do tmy kratší část roku než v případě zavedení letního času.

Ranní světlo je totiž, jakožto hlavní synchronizátor celého našeho organismu, nesmírně cenné pro naše zdraví i psychickou pohodu. Nejde jen o rytmus spánku a bdění. Jde prakticky o všechny pochody v těle: o trávení, všeliké metabolické procesy, tělesnou teplotu… Vzájemné sladění těchto dějů a jejich soulad s vnějším světem je velmi důležitý.

Bio kontra socio

Zastánci času letního nejvíce želí dlouhých letních večerů a světlejších zimních odpolední, toho, že se v zimě nedostanou ven, protože když jdou z práce nebo s dětmi ze školy či školky, už je tma. Což je skutečně nepříjemné. Nicméně množství světla dopadajícího na naši zem nezměníme. Můžeme se pouze rozhodnout, zda se mu budeme vystavovat spíše ráno, nebo večer.

Zastánci letního času volí odpoledne či podvečer často proto, že se jim ráno nechce vstávat dřív, než je nutné – to je to umělé zpožďování. A pak jsou také často zvyklí spojit pobyt venku s pobytem s přáteli – rodiče s dětmi z místní školy se scházejí po školce na hřišti, lidé z ulice se scházejí vpodvečer v zahrádce místní hospody…

Ze zdravotního hlediska je však rozhodně lepší, když se vystavíme slunci ráno. Ranní světlo je dokonce prokázaným faktorem působícím proti depresi a dřívější stmívání v létě nám umožní se lépe připravit na spánek a vyspat se vydatněji. Debata o tom, zda si zvolíme čas zimní nebo letní, je tedy do značné míry o tom, zda upřednostníme důvody zdravotní a biologické, či sociálně konvenční. Osobně jsem pro ty první, už proto, že je nemůžeme změnit. Společenské konvence změnit můžeme.

Zaujata emoční angažovaností diskutujících dospělých, ptala jsem se hrajících si dětí, jaký čas by volily ony. Byly pro zimní. Důvodem jsou pro ně světlá rána: chodit do školy za tmy je „fakt hrozný“, ze školy se to za tmy „dá vydržet“. Také se objevil názor, že to je přece správně, když je půlnoc nejtemnější a v poledne stojí slunce nejvýš. „Když to tak není, je to divný.“

I já osobně se stavím za zimní, tedy pásmový čas. Stejně jako dětem mi přijde logické, že je půlnoc v půlce noci, a ranní pobyt venku si velmi užívám. Kolikrát dokonce přemlouvám děti, aby vstaly dříve a stihli jsme jít ještě před školou na hřiště. Aspoň na chvilku. Místo, které je večer celé zaprášené, plné a hlučné, je ráno zcela volné. Vzduch je svěží, smogu míň. Mohu vřele doporučit.

Vzedmuté emoce

V kontrastu se zjitřenými emocemi nás dospělých mi přišlo zajímavé, že děti, kterých jsem se ptala, se na zimním čase shodly bez hádek, bez silných slov. Zato my dospělí jsme schopni se nad tématem do krve pohádat.

Čím to? Napadají mě následující důvody:

• Všichni se domníváme, že jsme odborníci, nebo alespoň že k tomu máme co říct (alespoň vlastní zkušenost, pocity, názor).
  
• Nemusíme se bát politické nekorektnosti: I když mluvíme ostře, neurážíme ani Afroameričany, ani Romy, ani muslimy, ani sexuální menšiny…
  
• Společenská dohoda je možná, ostatně právě o ni jde. Takže má smysl diskutovat.
  
• Máme dvě možnosti: bude to buď tak, nebo onak. Buď s námi, nebo proti nám. To svádí k vyhraněnosti a bojovému nastavení.
  

Možná jsou ještě jiné důvody. Co vás, milí čtenáři, napadá?